Úvod

Jak konstatuje ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o technických požadavcích na výrobky“), česká technická norma je dokument schválený Úřadem pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví pro opakované nebo stálé použití vytvořený podle tohoto zákona a označený písmenným označením ČSN, jehož vydání bylo oznámeno ve Věstníku Úřadu. Taková česká technická norma není obecně závazná, avšak existují případy, kdy se může závaznou stát, jak bude také níže rozebráno.

Význam českých technických norem pro praxi je nedozírný. Právní předpisy nepojmou vše, co by odborníci při výkonu jednotlivých činností potřebovali, konkrétní velmi specifické postupy mohou být v právních předpisech užitečné jen málokdy. Právní předpisy mají obecnou platnost. Když důvodová zpráva k ustanovení § 4 hovoří o jejich nezbytnosti existence, zdůrazňuje, že jinak by byly právní předpisy České republiky neúčelně zatěžovány množstvím detailních právních požadavků na výrobky, které brzdí technický pokrok ve výrobě, a současně zde vytváří prostředí, díky němuž mohou být do právního řádu České republiky přejímány ty evropské technické předpisy, které jsou na tomto principu založeny.

 

Byly by-li právní předpisy České republiky příliš kazuistické, hrozilo by, že třeba i nezáměrně nebude předpis pamatovat na jednotlivost, která je v praxi běžná. Docházelo by tak k velkým aplikačním potížím, kdy by dozajista hrozil i postup protizákonný jen aby mohla být některá důležitá v praxi neopomenutelná činnost realizována. Tak lze velmi jednoduše popsat význam norem. Jedná se o „kuchařku“ pro praxi. Normotvůrci její obsah a účel popisují tak, že poskytuje pro obecné a opakované používání pravidla, směrnice nebo charakteristiky činností nebo jejich výsledků zaměřené na dosažení optimálního stupně uspořádání ve vymezených souvislostech. Důvodová zpráva k ustanovení § 4 zákona o technických požadavcích na výrobky uvádí, že smyslem nezávazných norem je podávat informaci o obecně uznávaných technických řešeních, jejichž dodržení je i nezbytnou podmínkou pro uplatnění českých výrobků na zahraničních trzích.

Ústavní soud zmíněné dále ve své rozhodovací praxi upřesnil a rozvinul, když konstatoval, že „České technické normy jsou zvláštním druhem norem, ve kterých jsou upraveny velice specifické požadavky: obsahují technický popis parametrů výrobků, konstrukcí, materiálů i složitějších celků z těchto částí tvořených. Technické normy obsahují informace o obecně uznávaných technických řešeních, základní zákonné požadavky bezpečnosti konstrukční, materiálové, protipožární, hygienické či ochrany zdraví a životního prostřední. Technické normy pokrývají téměř všechny oblasti lidské činnosti“ (Pl. ÚS 40/08).

S rychle se měnícími poměry moderní vědy, techniky a celkově též společenského a hospodářského pokroku jejich význam sílí, jejich využití je v mnoha oblastech esenciální a otázkou zůstává jejich zpoplatněný přístup, tedy spíše jak situaci upravit do budoucna. Ministerstvo průmyslu a obchodu připravilo a na začátku roku zahájilo legislativní proces novely zákona o technických požadavcích na výrobky, jejíž součástí jsou i možné modifikace oblasti jejich zpoplatnění ve vztahu k jejich závaznosti.

Tento článek se tedy zejména zabývá závazností technických norem v reakci na uvedené. 

Právní úprava ve vztahu k závaznosti norem

Jak již bylo výše naznačeno, právní zakotvení českých technických norem je realizováno zákonem o technických požadavcích na výrobky. Tento právní předpis upravuje jak jejich definici, postavení a význam, tak jejich závaznost a zabezpečení podmínky tvorby a jejich vydávání.

Normy jsou mimo jiné zahrnuty i do pracovněprávních předpisů. V nejobecnější formě lze normy nalézt ve výkladovém ustanovení § 349 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), který stanoví, že právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými přípravky a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví. Z výše uvedeného plyne, že zejména pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci mají technické normy zásadní vliv, když jsou v obecné rovině zahrnuty mezi ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví.

Když bylo výše zmíněno, že české technické normy nejsou obecně závazné, je třeba blíže vysvětlit, kdy tedy mohou být v konkrétních případech závazné. Dle informací poskytovaných Úřadem pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví existují čtyři způsoby, kterými může technická norma získat svou závaznost. Právní předpisy mohou přímo či nepřímo povinnost řídit se technickými normami zakotvit, smluvní strany si závaznost norem mohou stanovit jako povinnost ve smlouvě, může tak učinit správní orgán a konečně je dle jejich názoru možné hledět na normu jako na závaznou ve chvíli, kdy je její dodržování dáno pokynem nadřízeného.

Normy závazné na základě právního předpisu

Právní předpisy tedy mají více možností jak učinit tu kterou technickou normu závaznou. Častým způsobem stanovení závaznosti norem je využití odkazu. Způsob, jak odkázat správně v právním předpise reguluje z hlediska normotvorby, tedy samotného legislativního postupu zejména čl. 45a Legislativních pravidel vlády, který mimo jiné stanoví, že „Odkazuje-li se při stanovení technických požadavků v právním předpisu na českou technickou normu, jinou technickou normu nebo technický dokument mezinárodní, popřípadě zahraniční organizace nebo jiný technický dokument, který obsahuje podrobné technické požadavky (dále jen „technická norma“), použije se přednostně indikativní odkaz. V tomto případě je třeba v právním předpisu výstižně definovat základní technické požadavky a zároveň uvést, že se považují za splněné, postupuje-li se ve shodě s určenou normou nebo její částí..... Shoda s určenou normou je jedním ze způsobů, jak prokázat splnění základních technických požadavků. Určená norma v tomto případě konkretizuje obecný, souhrnný právní požadavek. Tyto požadavky mohou být splněny i jiným technickým řešením garantujícím stejnou nebo vyšší úroveň ochrany oprávněných zájmů. Jak je z uvedeného textu patrné, je konstrukce tvorby indikativního odkazu velmi přesně vymezena, aby nedocházelo ke zpochybňování závaznosti technických norem, u nichž to právní předpisy chtěly předpokládat.

Z kvalitně vytvořených indikativních odkazů lze pro příklad vybrat vyhlášku č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, která v ustanovení § 3 písm. k) stanoví, že pro účely vyhlášky se rozumí normovou hodnotou konkrétní technický požadavek, zejména limitní hodnota, návrhová metoda, národně stanovené parametry, technické vlastnosti stavebních konstrukcí a technických zařízení, obsažený v příslušné české technické normě, jehož dodržení se považuje za splnění požadavků konkrétního ustanovení této vyhlášky. Odkaz na konkrétní normovou hodnotu je pak obsažen v dalších ustanoveních.

Dále legislativní pravidla v čl. 45a upravují i situace, kdy nelze využít indikativního odkazu a přesto je nezbytné na technické normy odkazovat. V takovém případě lze využívat tzv. výlučného odkazu. Zde se však z legislativního hlediska upozorňuje, že je třeba tento postup odůvodnit ať již v důvodové zprávě u zákona nebo v odůvodnění v podzákonném předpise. Už z tohoto důvodu lze usuzovat, že je při tvorbě právních předpisů preferována indikativní forma odkazu, kde tento požadavek není explicitně uváděn a výlučným odkaz má být využíván jen odůvodněných případech. Přesto se i výlučným odkazem stane technická norma nebo její část pro účely právního předpisu závaznou a její používání se stane povinné.

Současně musí být stanoven postup, jakým bude odkazovaná technická norma zpřístupněna veřejnosti. Legislativní pravidla pro účely tvorby výlučného odkazu předpokládají že, technická norma bude jednoznačným způsobem identifikována, a to normativním odkazem uvedením označení, datem vydání a úplným názvem technické normy v textu právního předpisu. Z mnoha možných příkladů využití výlučných odkazů lze zmínit vyhlášku č. 415/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu při svislé dopravě a chůzi, která v ustanovení upravující problematiku lan a jejich úvazků, § 64 odst. 7, konstatuje, že Nedestruktivní kontrola lan a její vyhodnocení se provedou podle technických norem ČSN EN 473, ČSN EN ISO 17 025 a ČSN EN 12927-8. Nebo lze zmínit vyhlášku č. 116/2002 Sb., o způsobu označování vratných zálohovaných obalů, která v ustanovení § 1 konstatuje, že Vratný zálohovaný obal se označuje podle technické normy ČSN 77 0053 na obalu samotném nebo na jeho štítku. Obě vyhlášky naplňují výše uvedené obecné pojetí výlučného odkazu, který přesně a nezpochybnitelně specifikuje, která norma je jeho obsahem.

Závaznost technických norem získaná prostřednictví právního předpisu se stala i předmětem rozhodování Ústavního soudu, Ve svém nálezu Pl. ÚS 40/08 ze dne 26. května 2009 se zabýval problematikou závaznosti norem ve vztahu k jejich zpoplatnění. Veřejný ochránce práv poukazoval na skutečnost, že normotvůrce využívá pro stanovení závazných pravidel chování odkaz na české technické normy. Měl za to, že v takových případech mají být normy poskytovány veřejnosti bezplatně. Požadoval zrušení vyhlášky č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, která ve své příloze č. 1 obsahuje taxativní výčet technických norem požární bezpečnosti.

Ústavní soud v nálezu připomíná, že „Technické normy doplňují nekompletní právní požadavek. Odkazy na technické normy mají za cíl konkretizovat požadavky obsažené v právních normách a chránit tak veřejný zájem a bezpečnost. Účelem splnění detailních právních nároků je především jakost výrobků, ochrana zdraví a života lidí, bezpečnost práce a technických zařízení, požární ochrana, tvorba a ochrana životního prostředí, ochrana majetku a dalších zájmy.“ a konstatuje, že „Zásada veřejného a bezplatného přístupu českých technických norem, uvedených ve vyhlášce č. 23/2008 Sb., není porušena, neboť podmínka veřejného a bezplatného přístupu technických norem občanovi je zajištěna u státních institucí, tj. hasičských záchranných sborů krajů.“

Problematika bezplatného přístupu k normám, jejichž závaznost je stanovena právním předpisem, je však velmi složitá. Byla diskutována ve více soudních sporech. Jedním z těch významných je spor týkající se zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), kdy svého času existovalo ustanovení § 196 odst. 2 z roku 2006, které předpokládalo, že pokud stavební zákon nebo jiný právní předpis vydaný k jeho provedení stanoví povinnost postupovat podle technické normy (ČSN, ČSN EN), musí být tato technická norma bezplatně veřejně přístupná“. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. As 162/2014-63 ze dne 28. května 2015 konstatoval, že se v tomto případě jednalo o zvláštní právní úpravu předpokládanou § 5 odst. 8 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, a uplatní se přednostně.

Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozhodnutí pochybnosti, zda v roce 2015 výklad bezplatnosti a veřejnosti přístupu k technickým normám podle nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 40/08 stále obstojí. A to zejména s ohledem na to, „že v případě technických norem ve stavebnictví jsou tyto normy bezplatně přístupné pouze na jednom místě - v Národní technické knihovně v Praze. V takovém případě rozhodně nelze hovořit o dostatečném zajištění bezplatného a veřejného přístupu k technickým normám ani podle dosud nezměněného výkladu Ústavního soudu.“

Dle názoru soudu zákaz bezplatného a veřejného přístupu k technickým normám nevyplývá z použitelného unijního práva. „Z použitelného unijního práva naopak vyplývá, že EU podporuje a snaží se vytvářet podmínky pro co nejširší přístup k technickým normám a zejména těm evropským... Nejvyšší správní soud se s těmito závěry ztotožňuje, z unijního práva totiž skutečně vyplývá spíše podpora pro bezplatný a veřejný přístup k technickým normám ve stavebnictví než jeho zákaz. Argumentace žalovaného, že by bezplatný a veřejný přístup znamenal porušení mezinárodních závazků České republiky, proto jak z pohledu mezinárodního práva veřejného, tak z pohledu unijního práva neobstojí.“

Pro úplnost je třeba uvést, že po tomto rozsudku byl zákonem č. 298/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, odstavec 2 ze stavebního zákona vypuštěn. Aplikuje se tedy opět obecná úprava zákona o technických požadavcích na výrobky.

Normy závazné smluvně

Smluvní závaznost technických norem není žádným právním předpisem vyloučena. Zejména v obchodních vztazích se jedná o účelný nástroj specifikace vzájemných práv a povinností, kdy jsou tato „zezávazněná“ pravidla praxí prověřené standardizované postupy a požadavky, a tudíž i v případě smluvního nástupnictví nebudou považovány tyto požadavky za neobvyklé. Dále také například v případě sporu mohou být tato zažitá pravidla východiskem, nebo není-li zde jiného vodítka, lze si představit, že soudem může být dodržování pravidel v normě zmíněných považováno též za praxi obvyklou. Nadto mnoho českých technický norem je plně harmonizováno s evropskými a lze tak tyto normy využívat i při uzavírání smluv se zahraničními partnery, pro které nebude jejich obsah jakkoliv překvapivý či cizí.

Normy závazné na základě rozhodnutí správního orgánu

Podle ustanovení § 160 stavebního zákonazhotovitel stavby je povinen provádět stavbu v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu a s ověřenou projektovou dokumentací, dodržet obecné požadavky na výstavbu, popřípadě jiné technické předpisy a technické normy a zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů. Ustanovení lze vykládat tak, že stanoví-li stavební úřad (správní orgán) pro konkrétní případ požadavek, aby bylo s ohledem na veřejný zájem a individuální podmínky dodržena konkrétní technická norma, může ji učinit pro danou stavbu závaznou.

Normy závazné na základě pracovněprávního vztahu

Jak již bylo výše zmíněno, je možné učinit normu závaznou pro zaměstnance. Lze normu učinit závaznou vnitřním předpisem zaměstnavatele (konkrétně pracovním řádem, ale také samotným pokynem nadřízeného zaměstnance. České technické normy jsou vytvářeny tak, aby neodporovaly právním předpisům a byly s nimi v souladu. Ani vnitřní předpis v podobě pracovního řádu, ani pokyn nadřízeného nemohou být protiprávní, vždy se musí jednat o postup, dokument či instrukci v mezích právních předpisů.

Podle zákoníku práce platí, že pracovní řád rozvádí ustanovení tohoto zákona, popřípadě zvláštních právních předpisů podle zvláštních podmínek u zaměstnavatele, pokud jde o povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance vyplývající z pracovněprávních vztahů. V kontextu ustanovení § 301, který upravuje základní povinnosti při výkonu práce v pracovněprávním vztahu a uváděného výkladového ustanovení § 349 odst. 1 zákoníku práce, lze mít tedy za to, že obsahem pracovního řádu mohou být i požadavky stanovené konkrétní technickou normou. Pro jeho platnost pak platí obecná pravidla pro platnost pracovního řádu. Musí být vydán písemně, nesmí být v rozporu s právními předpisy ani být vydán se zpětnou účinností, jinak je zcela nebo v dotčené části neplatný, a samozřejmě je pak závazný pro zaměstnavatele a pro všechny jeho zaměstnance.

Závazné mohou být technické normy také s ohledem na vydané pokyny nadřízeným zaměstnancem. V takovém případě lze pro závaznost hledat oporu opět v zákoníku práce. Jednak má zde opět nezastupitelný význam výkladové ustanovení § 349 odst. 1 zákoníku práce, a jednak povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců, které zákoník prácepředpokládá.

Stanoví-li ustanovení § 301 jednoznačně zaměstnancům pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci a současně dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané a dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni, lze mít v souvislosti s ustanovením § 349 odst. 1 obecnou povinnost dodržovat právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (tj. předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými přípravky a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví).

Výkladové ustanovení je velmi obecné, aby obsáhlo všechny možné druhy práce, které mohou být v rámci pracovně- právních vztahů vykonávány. Samo ustanovení tedy neposkytuje odpověď, kterou technickou normou by se měl zaměstnanec fakticky řídit a kde tedy nalezne onu konkrétní povinnost. To je úlohou vedoucího zaměstnance. Ten má zákoníkem práce stanoveno mezi svými povinnostmi dle ustanovení § 302 zákoníku práce mimo jiné řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců, vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci a také zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů. Zmíněné povinnosti realizuje mnohými organizačními opatřeními a také pokyny, které podřízeným zaměstnancům udílí.

Ustanovení § 349 odst. 2 považuje za pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni. Z uvedeného lze tedy učinit závěr, že prostřednictvím pokynů může nadřízený Zaměstnanec učinit konkrétní technickou normu, případně její část za závaznou svým pokynem. Problematiku pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci řeší i soudní judikatura. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 268/2015 ze dne 17. září 2015 soud konstatoval, že „Kromě toho, že je akcentována konkrétnost pokynu, nejsou předepsány žádné další náležitosti jak co do formy, tak co do obsahu; právní relevanci proto má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn písemně, nebo ústně, stanoví-li závazný způsob chování jednoznačným a nezaměnitelným způsobem. Není ničím vyloučeno, aby s ohledem na případnou složitost problematiky, v jejímž kontextu je vydáván, byl pokyn pro snazší pochopení doplněn bližším odůvodněním, uvedení důvodu však není náležitostí, bez které by měl být pokyn jako takový neúplný. Je třeba totiž mít na zřeteli, že pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vlastně představuje závazné pravidlo chování, které (v zákonných mezích) ukládá povinnost něco (ne)konat, či něčeho se zdržet, aniž by - důsledně vzato - jeho adresát byl oprávněn jeho obsah hodnotit z hlediska jeho důvodů, případně z hlediska jeho smyslu a účelu. To platí zejména, je-li obsahem pokynu absolutní, srozumitelně vyjádřený, zákaz určitého chování, který adresát musí bez dalšího respektovat.“ Pro úplnost nutno dodat, že z výše uvedeného závěru soudu je třeba zejména zdůraznit konkrétnost a srozumitelnost pokynu, aby nedocházelo naopak ke zvyšování rizikovosti vykonávaných činností.

Ustanovení § 349 odst. 1 je pomůckou i pro rozhodovací praxi soudů, když díky tomuto ustanovení, které uvádí výčet právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci lze vyvodit, jakými pravidly jsou účastníci pracovněprávních vztahů vázáni. Konkrétně technické normy, které jsou tedy obecně nezávazné a technické dokumenty, které také vzhledem k jejich povaze nejsou obecně závazné, poskytují v určitých případech možnost analogických výkladů pro posouzení závaznosti těchto dokumentů pro jednotlivý případ. Analogii lze demonstrovat na rozsudku NSS sp. zn. 9 As 163/2016-23 ze dne 29. června 2017, kdy soud řešil závaznost postupu podle výrobní dokumentace, která je považována za dokument technické povahy.

Stěžovatelka v tomto případě nesouhlasila s názorem soudu, že nedodržení technologického postupu představovalo porušení bezpečnostních předpisů, či že s bezpečností práce úzce souviselo. Dle zjištění soudu, dne 25. 1. 2013 používala stěžovatelka na stavbě „Rekonstrukce železničního uzlu Břeclav, 2. stavba“ štěrkopískový vůz za venkovní teploty nižší než -2 °C (maximálně -3,4 °C). Po tom, co štěrkopísek v zásobníku zamrzl, vystoupal (později) zraněný zaměstnanec na přímý pokyn stavbyvedoucího za chodu vozu na žebřík umístěný na štěrkopískovém vozu a snažil se z horní části předmětného zásobníku uvolnit zaseknutý materiál pomocí železné tyče. Vůz byl přistaven pod trakční vedení, kde již nebyla provedena jeho výluka, a byl tedy pod napětím. Při tom došlo k zásahu elektrickým proudem a následnému pádu z vozu zraněného zaměstnance. ..... V bodě 2.2 návodu k obsluze a údržby štěrkopískového vozu je uvedeno: „Použití - vůz lze používat pro daný účel s kamenivem frakce 0-16 mm. Zařízení nelze používat při venkovní teplotě nižší než -2 °C“. V bodě 2.3 je uvedeno, že „[p]ři chodu štěrkopískového vozu je zakázáno: [...] Vystupovat na konstrukci zařízení“.

Nejvyšší správní soud velmi trefně situaci právně analyzoval, když v rozhodnutí uvádí, že „Dle § 30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce se právnická osoba dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že „nedodrží povinnosti při zajišťování bezpečnosti práce stanovené v § 101 až 103 zákoníku práce“. Dle § 102 odst. 1 zákoníku práce „[z]aměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům“. Podle § 102 odst. 2 zákoníku práce se prevencí rizik „rozumí všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik“. Podle § 349 zákoníku práce jsou právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci „předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými přípravky a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví“. Ve své argumentaci soud zdůraznil, že smysl uvedených ustanovení zákona je ochrana zaměstnance před nebezpečím. Za bezpečnostní pokyny označil takové pokyny, které bezprostředně směřují k ochraně zdraví při práci a nemají zpravidla žádný vliv na samotnou funkčnost zařízení (například povinnost používat ochranné pomůcky nebo pokyny k zajištění ochrany před úrazem elektrickým proudem).

Z výše uvedeného je patrné, že i technický dokument, stejně jako obecně nezávazná technická norma, může být v konkrétním případě, při konkrétních činnostech závazný z titulu veřejného zájmu na ochranu života a zdraví v rámci pracovněprávního vztahu vtěleného do požadavků v právním předpise.

Závěrem

Jak je ze skutečností uváděných v tomto článku patrné, technické normy mají významnou roli co do stanovování pravidel chování v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Míra jejich závaznosti se možná různí, ale jejich význam nelze opomíjet ani ve chvíli, kdy jsou považovány jen za doporučené standardizované postupy. Nyní navrhovaná úprava zákona o technických požadavcích na výrobky řeší problematiku přístupu veřejnosti k technickým normám, zejména otázku, kdo je bude hradit. Novela zatím prošla vnitřním připomínkovým řízením, nebyla tedy dosud předložena vládě, jedná se tedy o počátek legislativního postupu a bylo by nevhodné předjímat její finální podobu, když není neobvyklé, že se v průběhu legislativního procesu návrhy významně změní. Přesto by mohla znamenat citelnou ekonomickou úlevu pro uživatele norem. Forma, která pro tento cíl byla zvolena, je však podrobena určité kritice a bude třeba se s těmito připomínkami nejdříve vypořádat. Nutno však všeobecně konstatovat, že pokud bude pokračováno v nastaveném trendu, kdy dochází k „zezávazňování“ mnoha technických norem, bude třeba jejich finanční dopady na adresáty začít řešit v širších souvislostech.

POUŽITÁ LITERATURA:

  • BĚLINA, Miroslav. Zákoník práce: komentář. 2. vyd. V Praze: C. H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-290-8.
  • Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 268/2015 ze dne 17. září 2015,
  • Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 163/2016-23ze dne 29. června 2017,
  • Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. As 162/2014-63 ze dne 28. května 2015,
  • Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/08 ze dne 26. května 2009,
  • Legislativní pravidla vlády ve znění ze dne 3. února 2016.

 

KYSELOVÁ, Lucie. České technické normy, jejich závaznost a užitečnost. Bezpečnost a hygiena práce, 2019, roč. 69, č. 5, s. 2-6.