Práce v sociálních službách je zajímavá, různorodá, ale také náročná a nedostatečně ohodnocená. Jaká je však sociální práce z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví? Může být vykonávána ve ztížených prostředích, kde je řada rizik. O tom vědí své Kateřina Dosoudilová, vedoucí sociálních služeb z organizace Člověk v tísni, a Tomáš Rejman, odborně způsobilá osoba v prevenci rizik a požární ochraně, pracující pro organizaci Naděje, kteří redakci BOZPinfo poskytli rozhovor.

Celkový počet pracovních úrazů zaměstnanců v sociálních službách od roku 2017 mírně stoupá. Mezi pracovníky v oboru sociální práce převažují ženy, setkáváme se zde tedy nejčastěji s pracovními úrazy žen. Z celkem 800–900 pracovních úrazů v sociálních službách tvoří pracovní úrazy žen asi 85 % (viz Tab. 1 na konci článku).

Počet pracovních úrazů zaměstnanců v sociálních službách se liší podle formy poskytování sociálních služeb nebo zařízení (viz zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší počet byl zaznamenán u zaměstnanců sociální péče v domovech pro seniory, dále pak v zařízeních pro osoby s chronickým duševním onemocněním (viz Tab. 2 na konci článku).

„Z naší analýzy rizik vzešlo sedmero zdrojů rizik, která se u sociálních pracovníků nejčastěji objevují,“ říká Tomáš Rejman.

1. Pády;
2. Technické prostředky (např. elektrospotřebiče);
3. Osoby – fyzické napadení, péče o imobilní klienty;
4. Nepříznivé klimatické podmínky;
5. Nebezpečné látky a směsi, úklidové a dezinfekční prostředky (několik nemocí z povolání je například v důsledku alergie);
6. Biologičtí činitelé – psi, hlodavci, štěnice, hmyz;
7. Psychická zátěž – vyplývá z noční práce, souvisí s komunikací s lidmi ohroženými sociálním vyloučením, s příbuznými klientů.

„Největším rizikem je neproškolený pracovník nebo ten, kdo záměrně překračuje pravidla a doporučení. Na workshopech rozebíráme situace, které pracovníci zažili, vysvětlujeme si správný postup. Pro ty, kteří dodržují pravidla, je riziko malé. Máme zpracovanou metodiku, jak se chovat při mimořádných situacích, kam co zapsat, ale zejména jak situacím předcházet. Pracovní úrazy se i díky těmto opatřením stávají zřídkakdy,“ říká Kateřina Dosoudilová. V organizaci Člověk v tísni poskytuje cca 130 pracovníků kolem třiceti sociálních služeb. Jedná se o terénní programy, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, odborné sociální poradenství a nízkoprahové zařízení pro děti a mládež.

 „U nás je to v průměru 1 pracovní úraz na 100 zaměstnanců ročně,“ doplňuje Tomáš Rejman, v jehož organizaci pracuje cca 800 zaměstnanců, z toho většina sociálních pracovníků. Věnují se například seniorům, mentálně postiženým lidem, lidem ohroženým sociálním vyloučením. „50 % tvoří pády na vnitřních i vnějších komunikacích, pak práce v technické podpoře – nejvíce v kuchyni, kde je četnost 2,9 pracovních úrazů na 100 zaměstnanců ročně, ale zase tam pracuje relativně málo lidí.“

U sociálních pracovníků se také vyskytují úrazy typu pokousání psem, případně napadení jinými živočichy.

Na BOZPinfo jsme například řešili dotaz, jestli zaměstnanec může odmítnout práci tam, kde se vyskytují blechy a štěnice s poukazem na § 106 odst. 2 zákoníku práce (Zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob; takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance.).

S takovým přístupem by zřejmě člověk nemohl sociální práci vůbec vykonávat. Se štěnicemi na pracovišti se potkali zaměstnanci obou organizací. Pracovníci Člověka v tísni to řešili v domácnostech, kam docházejí za klienty. Vědí, jak předcházet újmě. Například nesedat si na gauč nebo polstrovanou židli. Pracovnici, která si tohoto parazita i přes preventivní opatření přinesla domů, uhradili deratizaci. Ale jsou i takové situace, kde by se ustanovení § 106 odst. 2 zákoníku práce uplatnit dalo. „Naše sociální služby se odehrávají převážně v terénu, pracovníci navštěvují místa, která nejsou často bezpečná po technické stránce, rodiny bydlí v nevyhovujících bytech, v domech, kde se například propadají stropy. Tam samozřejmě hrozí, že se můžou zranit, pracovníky nenutíme taková místa navštěvovat, ale často se o tom, že dům je v havarijním stavu, dozvíme, až když například spadne strop,“ říká Kateřina Dosoudilová.

Jak už bylo uvedeno výše, dochází k různým pádům, pracovníci, převážně v pobytových službách, jsou také ohroženi fyzickou zátěží. „V řadě zařízení jsme instalovali techniku k eliminaci fyzické zátěže, například stropní transportní zařízení, ale ne v každé budově to lze uplatnit,“ říká Tomáš Rejman. „Také narážíme na konzervativní přístup některých vedoucích pracovníků, kteří mají předsudky vůči technice. I když to už se hodně změnilo k lepšímu. Někdy brání i nedostatek peněz na investice, přece jen jsme nezisková organizace, jejíž provoz je hrazen z dotací, grantů.“

Z nemocí z povolání se kromě covidu-19 vyskytují různé kožní nemoci (například svrab), žloutenka typu A, která se objevuje mezi klienty ve vyloučených lokalitách, výjimečně i tuberkulóza nebo úplavice. Povinné očkování proti žloutence typu B stanovuje vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů. Pracovníci Člověka v tísni jsou očkováni proti žloutence typu A i B, v Naději se očkování proti žloutence typu A týká jen některých (exponovaných) pracovníků.

Práci sociálních pracovníků doprovází zvýšená psychická zátěž, mimo jiné také kvůli náročně komunikaci s problémovými klienty nebo jejich příbuznými. Jedním z rizik může být napadení agresivním klientem. „Zaměstnanci vědí, jak se chovat, když je klient agresivní. Pracují i s lidmi, kteří mají psychiatrické onemocnění nebo jsou závislí na drogách. Pracovník se snaží nezvyšovat tenzi, neužívá nevhodné věty, zjišťuje příčinu klientova chování. Stalo se, že příbuzný dětského klienta napadl pracovnici. Před odchodem ke klientovi pracovníci informují kolegy, kde se budou zdržovat. Do některých lokalit, které jsou vyhodnoceny jako méně bezpečné, nechodí sami, ale ve dvou. To však není jediné, co může být příčinou psychické zátěže. V případě našich pracovníků na ně špatně působí například i příběhy týraných dětí. Takovým situacím pomáhá pravidelná supervize, která je i prevencí syndromu vyhoření,“ říká Kateřina Dosoudilová.

V organizaci pracuje již od roku 2005 a ví, že je důležité pracovat s informacemi od zaměstnanců a vedení musí být v kontaktu s realitou jejich práce. „Vždy je třeba oboustranný zájem o bezpečnost práce během poskytování služeb, bez zpětné vazby od pracovníků se vedení služby nedozví, že je v terénu nějaký problém. Vedení služby pak musí vytvářet prostor pro sdílení informací a situace nejen řešit, ale také jim správným poučením předcházet. A kromě dostatku času na taková proškolení je důležité také pochopení těch, kteří sociální služby financují, aby tlak na poměr přímé práce nebyl v neprospěch školení a bezpečnosti pracovníků, ale i klientů.“

Potom mohou předejít například tomu, že zaměstnanec pro rizikovost výkonu své práce ukončí pracovní poměr. Sociální pracovník by měl také dodržovat hranice pracovního vztahu, neměl by například, ve snaze klientovi co nejvíce pomoci, překračovat délku stanovené pracovní doby. A musí o sebe dobře pečovat.

Tab. 1: Pracovní úrazy s pracovní neschopností nad 3 dny u zaměstnanců v sociálních službách ve sledovaném období (zdroj: VÚBP)

Tab. 2: Nejvíce zaznamenaných případů pracovních úrazů u zaměstnanců v sociálních službách ve sledovaném období dle odvětví (zdroj: VÚBP)

HRUBÁ, Kateřina. Bezpečnost a ochrana zdraví sociálních pracovníků, dostupné z: https://www.bozpinfo.cz/bezpecnost-ochrana-zdravi-socialnich-pracovniku.