Pojem ergonomie je převzat z anglického „ergonomics“, jež vznikl spojením řeckých slov ergon = práce, nomos = zákon. Ergonomie je mezioborovou disciplínou, jejímž cílem je dosáhnout přizpůsobení pracovních podmínek výkonnostním možnostem člověka. Tento interdisciplinární vědní obor integruje a využívá poznatky humanitních věd (zejména psychologie práce, fyziologie práce, hygieny práce, antropometrie, biomechaniky) a věd technických (např. vědy o řízení, kybernetiky, normování atd.).

Předmětem ergonomie je studium vztahů mezi člověkem, pracovním prostředkem a pracovním prostředím - „Systém člověk - stroj - prostředí“, též „Pracovní systém“ a aplikace poznatků tohoto studia uplatněním limitů výkonnosti člověka (mentální, senzorické, antropometrické, biomechanické) při projektování, konstruování strojů a technických zařízení, při inovačních a racionalizačních záměrech, při plánování technického rozvoje apod. Cílem ergonomie je ochrana zdraví, vytvoření pracovního komfortu, optimalizace pracovní výkonnosti a využití tvůrčích schopností člověka.

Definic ergonomie je několik. V jednom se však víceméně shodují: tj. v jejím cíli, který spočívá v nalezení souladu či rovnováhy mezi výkonovou kapacitou člověka (tj. energetickou, biomechanickou, senzorickou a mentální) na straně jedné a požadavky pracovního úkolu a podmínek, za nichž je vykonáván na straně druhé. Současné pojetí ergonomie vychází z toho, že základem je systém člověk – stroj – prostředí. Tyto tři komponenty fungují vždy ve vzájemné souvislosti a závislosti. Ergonomie v současné době zahrnuje snahy o integrovaný přístup k řešení ochrany a zdraví člověka, vytvoření pracovního komfortu a o jeho systémové pojetí. Lidé, stroje, technická zařízení, pracovní prostor, místa a faktory pracovního prostředí jsou označovány jako pracovní systémy. Ovlivňují více či méně výkonovou kapacitu člověka, jeho zdraví, bezpečnost, pracovní pohodu, spokojenost, osobní charakteristiky jako je spolehlivost, motivace, seberealizace, prodloužení produktivního věku atd.

Ergonomií je označována interdisciplinární nauka vzniklá spojením aplikovaných věd, jejichž předmětem studia jsou pracovní systémy. Jde o následující obory:

• antropometrie včetně biomechaniky,
• filozofie práce,
• psychologie práce a
• hygiena práce.

Cílem ergonomie je:

• racionalizovat pracovní podmínky,
• zvyšovat efektivnost a spolehlivost člověka při práci,
• chránit zdraví člověka (odstranit anebo v co největší míře minimalizovat působení negativních vlivů na člověka při pracovní činnosti),
• humanizace techniky,
• navrhovat pracovní předměty, pomůcky, nástroje, zařízení a stroje tak, aby svým tvarem, resp. funkčními vlastnostmi, co nejvíce odpovídaly požadavkům jejich uživatelů.

V oblasti výzkumu jsou předmětem ergonomie:

• determinanty výkonnostní, respektive pracovní kapacity člověka, např. např. tělesné rozměry, rozsahy pohybů trupu a končetin, síly svalových skupin, kapacita zraku, sluchu, kapacita mentální
• problematika adaptace a reakce člověka na pracovní podmínky, např. směnová a noční práce, monotonie, vnucené pracovní tempo atd. včetně odezvy organismu na fyzikální, chemické a biologické faktory pracovního prostředí (hluk, vibrace, prach, mikroklimatické podmínky atd.).

• na analýzu a hodnocení pracovních podmínek a jejich působení na člověka, eventuálně ovlivňování hranic jeho výkonnosti,
• na řešení regulace pracovní zátěže z hlediska omezené výkonnosti člověka  a řešení pracovních postupů a režimů,
• na návrhy úprav a konstrukčního řešení strojů z hlediska optimalizace jejich obsluhy člověka,
• na úpravy pracovního prostředí člověka,
• na řešení vývoje a zdokonalování pracovních systémů (strojů) z hlediska zvýšení pracovní a duševní pohody člověka, což úzce souvisí s jeho výkonností.

Ergonomická analýza - je prostředkem pro zjišťování aspektů působících na jedince na daném pracovišti, identifikovat je a navrhovat vhodná systémová, organizační či technická opatření. Nejčastěji se pro ergonomickou analýzu využívají měřící techniky, dotazníková šetření, pozorování, řízené pohovory a srovnávací analýzy.

Pracovní systém - se skládá z jednoho nebo více pracovníků a pracovního vybavení, kteří spolupůsobí při plnění systémové funkce v pracovním prostoru, v pracovním prostředí, za podmínek daných pracovními úkoly. Stav pracovního systému je utvářen třemi základními komponentami: lidmi, stroji a pracovním prostředím.

Člověk

• je tvůrcem pracovního systému a současně jeho nejslabším článkem, který limituje jeho výslednou výkonnost;
• je posuzován podle výkonnostní kapacity (senzorické, mentální a motorické), osobní stability a adaptační schopností;
• v součinnosti s pracovním vybavením (strojem) na určitém pracovišti vdaném pracovním prostředí realizuje pracovní úkoly.

Stroj

• je jednou ze součástí pracovního vybavení pracoviště, využívaný při působení na pracovní předmět (materiál, surovinu,...);
• jeho technická úroveň a vhodnost konkrétního použití ovlivňuje způsob a náročnost vykonávané práce člověkem i její výsledek.

Pracovní prostředí

• je obecně rozlišováno jako prostředí fyzikální, chemické, biologické, organizační, sociální a kulturní faktory působící na pracovníka;
• je vázáno na pracovní prostor (přidělený jedné nebo více osobám), kde svým pozitivním (světlo, mikroklima,...) nebo negativním (hluk, vibrace, prach, chemické látky, záření aj.) působením na osoby významně ovlivňuje plnění pracovního úkolu a jeho výsledek.

Výkonnostní charakteristiky člověka

Jedná se o funkční kapacitu jedince, která je dána strukturou jeho biologických vlastností, jež vytvářejí předpoklady k úspěšnému vykonávání určitého druhu práce. Mezi výkonnostní charakteristiky člověka patří fyzická, psychická a mentální kapacita. Z hlediska vztahu člověka v pracovním systému mají na jeho výkonnost vliv tyto činnosti:

• smyslové
  • vedoucí smysl nebo součinnost smyslu pro výkon práce;
  • nejmenší nebo optimální množství informací pro správnou činnost;
  • trvání informací, jejich střídání a zastupitelnost;
  • rušivé vlivy vnějšího prostředí pro znemožnění informací ke správnému výkonu práce.
• duševní
  • odborné znalosti a zkušenosti pro výkon práce;
  • paměť, poznávací procesy a nutnost rychlého rozhodování pro správnou pracovní činnost;
  • koncentraci pozornosti a emocionální vypětí;
  • zvláštní psychické schopnosti a požadavky na pracovníky.
• pohybové
  • zapojení jednotlivých segmentů těla a druh jejich činnosti;
  • nároky na pracovní polohu a statické zatížení;
  • nároky na sílu, rychlost a koordinaci pracovních pohybů v čase a prostoru;
  • nároky na oběhový systém a termoregulační zátěž při pracovní činnosti;
  • nároky na zvláštní pohybové dovednosti nebo konstituční předpoklady.

Všechny tyto činnosti společně ovlivňují psychický stav člověka, jeho spolehlivost, pozornost a také kvalitu jím vykonávaných činností.

Pracovní zátěž - je souhrn vnějších podmínek, okolností a požadavků v daném pracovním systému, které ovlivňují fyziologický a psychický stav člověka. Velikost zátěže závisí na připravenosti a způsobilosti pracovníka pro daný úkol, na charakteru samotného úkolu a podmínkách, za nichž jeho plnění probíhá. S nadměrnou pracovní zátěží se zhoršuje nejen pracovní nasazení a velikost fyzické síly, ale i psychika člověka. Vnitřní odezvou pracovníka na pracovní zátěž je stres.

Hlavní zásadou pro vytvoření vhodného pracovního místa je odstranit všechny škodlivé, rušivé a obtěžující vlivy a vytvořit takové pracovní podmínky, aby bylo dosaženo co největšího pracovního pohodlí. Při prohlídce a hodnocení pracovního systému se především snažíme zjistit příčiny/nedostatky, jejichž důsledkem je nebo může být například pocit nespokojenosti, diskomfortu nebo různých tělesných a psychických příznaků, mezi které lze zařadit přetížení pohybového aparátu, zvýšení tělesné námahy, příznaky svalové únavy, zrakové potíže, pocit monotonie atd.