Postupy pro hodnocení kvality pracovního místa osob se zdravotním postižením

Pro zhodnocení plnění ergonomických požadavků a vhodnosti pracovních podmínek na pracovištích lze využít jednoduché checklisty, které budou zahrnovat jednotlivá kritéria pracovních podmínek vycházející z legislativně doporučených hodnot (např. rozměry, vlastnosti, limity rizikových faktorů, režim práce) a zohlední dalších údaje charakterizující vlastní pracoviště i vykonávanou práci.

Práce s počítačem

Lze použít metodu založenou na hodnocení sedmi antropometrických znaků klíčových pro bezpečnou práci s počítačem.

Posouzení pracovního zatížení a náročnosti práce

Posouzení pracovního zatížení a požadavků na fyzický, mentální a psychický výkon pracovníka je základem profesiografie, jejímž cílem je stanovení optimální pracovní zátěže a prvků pracovního prostředí při současném splnění požadavků kladených pracovním procesem. Pro tento účel je nutné využít kontrolních listů, do kterých se u jednotlivých hodnocených prvků zapisují již konkrétní hodnoty nebo úrovně (bodové hodnocení). 

Profesiogram je v podstatě fyziologický, hygienický, psychologický, popřípadě i sociologický, technický a organizační rozbor práce a pracovních podmínek. Popis a analýza práce se obvykle provádějí podle předem stanoveného souboru otázek (kritérií). Profesiografická schémata pak dovolují posoudit nároky a požadavky na funkce fyzické, psychické i senzorické, požadavky na pracovní prostředí apod. Pro určení nároků se obvykle používá stupňová škála (3-10), jež umožňuje kvantifikaci jednotlivých kritérií. Zdrojem informace pak jsou různé metody od přímého pozorování pracovníků, časových a pohybových studií až k složitějším analýzám pracovních podmínek. Profesiogramy se dále využívají jako podklad pro profesionální přípravu a pracovní zácvik, profesionální orientaci mládeže při volbě povolání apod. Aby profesiogram mohl sloužit pro účely posuzování pracovní schopnosti u osob se zdravotním postižením, a to zejména u osob s pohybovým omezením, používá se též tzv. funkční popis práce. Tento popis zahrnuje přesný algoritmus jednotlivých pracovních úkonů (popis, časové trvání, opakovatelnost úkonů, nároků na zručnost, sílu apod.). Tento popis je pak konfrontován s funkční (zbytkovou) kapacitou osob handicapovaných a v podstatě může objektivně posoudit, zda jedinec je dané práce schopen či s jakým omezením. V poslední době se využívá k hodnocení pracovní způsobilosti a k pracovnímu zařazení osob zdravotně postižených i posuzování funkční kapacity pohybového systému pomocí izokinetiky, jež umožní hodnocení stavu a průběhu izokinetické síly jednotlivých svalových skupin. [8]

Metody profesiografie tedy vychází ze systematického pozorování a obvykle sestávají ze tří fází:

• popis činnosti obsahující všeobecnou charakteristiku, výčet a sled vykonávaných úkonů (operací), používaných nástrojů, strojů a zařízení, používaných materiálů atd.,
• popis faktorů, podmínek a prostředí, za nichž je činnost prováděna,
• odvození požadavků na pohybové, smyslové a mentální zatížení.

Principem je vyhodnocení kritérií pro hodnocení smyslové činnosti, mentální a pohybové činnosti, kritérií pro posouzení pracovního prostředí a provozních prostředků.

Kritéria pro hodnocení smyslové činnosti:

• smysly rozhodující pro výkon práce a závažnost jejich informační činnosti,
• náročnost výkonu práce na optimální nebo nejmenší potřebné množství informace pro správnou činnost,
• závažnost rušivých vlivů vnějšího prostředí pro omezení příjmu informací potřebných pro správnou činnost (vliv osvětlení, teploty, hluku, zápachu atd.),
• závažnost rušivých či škodlivých vlivů vnějšího prostředí pro možnost poškození zdraví pracovníka (vliv toxických látek, elektromagnetického záření, atd.).

O náročnosti smyslové činnosti rozhoduje množství a trvání informací, jejich významnost a důležitost v rozhodujících procesech (např. rozhodnutí o provozuschopnosti zařízení), rušivé vlivy ovlivňující kvalitu a spolehlivost prováděného úkonu (operace) apod.

Kritéria pro hodnocení mentální činnost:

• náročnost výkonu práce na paměť a poznávací procesy,
• náročnost výkonu práce na rychlost a složitost rozhodování a stupeň odpovědnosti,
• náročnost výkonu práce na koncentraci pozornosti a emociální napětí,
• náročnost výkonu práce na sociabilitu a vázanost na jiné osoby.

Pro posuzování mentální činnosti se posuzují psychické složky zátěže a emociálních faktorů při práci. Pro náročnost psychické zátěže rozhodují zejména nároky na poznávací a rozhodovací procesy, dále stupeň koncentrace pozornosti a volní kapacity pracovníka a neurotizující, příp. stresové vlivy pracovních podmínek. Významný je také stav mentálního nasycení, které představuje stav nervového narušení, ostrého emočního odmítnutí jednotvárného, opakujícího se úkolu nebo situace, které na základě předchozích zkušeností vedou k vyčkávání či pocitu bezvýchodnosti. Příznaky mentálního nasycení jsou snížená výkonnost, pocity unavitelnosti a tendence k odmítnutí, hněv.

Kritéria pro hodnocení pohybové činnosti:

• články pohybového ústrojí rozhodující pro výkon práce a jejich zatížení pracovní činností,
• náročnost práce na energetický výdej s ohledem na přípustné hranice zatížení,
• náročnost práce na termoregulaci organismu lidského těla s ohledem na přípustné hranice zatížení,
• náročnost práce na sílu zatížených svalových skupin s ohledem na přípustné hranice zatížení,
• náročnost práce na motorickou koordinaci s ohledem na rychlost a opakovatelnost pohybů,
• náročnost práce na pracovní polohu, její vázanost na pracoviště a závažnost škodlivého vlivu na organismus lidského těla.

Kritéria pro posuzování pracovního prostředí:

• faktory pracovního prostředí v závislosti na intenzitě, délce trvání atd., působí v rozhodující míře optimálně nebo rušivě na práci a jaká je jejich závažnost,
• faktory představující zdravotní ohrožení člověka a jejich závažnost. (podkladem pro hodnocení je hygienický předpis),
• splnění požadavků na ochranu zdraví člověka před nežádoucími účinky škodlivých látek na pracovišti.

Kritéria pro posuzování provozních prostředků a pracoviště:

• prvky technického zařízení, které mohou být rozhodující pro zhoršení podmínek obsluhy a zvýšení zdravotního ohrožení člověka,
• kontrola práce a zprostředkování informací sdělovači,
• polohy a pohyby v pracovním prostoru u pracovního prostředku,
• pohybová ekonomičnost a využití silových schopností člověka při práci,
• funkční a výtvarná účelnost pracovních prvků, s kterými pracovník přichází do styku,
• funkční a estetická účelnost pracovního prostoru v návaznosti na pracovní činnost.

Ergonomické hodnocení stroje

Důležitou součástí ergonomického hodnocení pracovišť je také posouzení interakce člověk-stroj tedy vlivu strojů na člověka, který jej ovládá. K tomuto účelu byla vyvinuta metoda ergonomického hodnocení strojů z hlediska funkce člověka u stroje. Principem této metody je posouzení funkcí člověka při práci se strojem a z toho plynoucích potenciálních zdravotních důsledků. Metoda se proto zaměřuje na tyto základní funkce člověka u stroje:

• tělesné funkce – zajišťují řídící akce a vlastní produktivní výkon, charakterizující dílčí hlediska jsou pracovní poloha, pohybové stereotypy, energetické nároky, pracovní tempo a statická práce,
• smyslové funkce – zajišťují příjem informací, charakterizující dílčí hlediska jsou podnětové pole, typ informačních zdrojů, viditelnost a rozlišitelnost informačních zdrojů,
• psychické funkce – zajišťují zpracování informací a rozhodnutí, charakterizující dílčí hlediska jsou zpracování informací, složitost rozhodování, samostatnost v rozhodování a rychlost rozhodování.

K základním funkčním hlediskům je přidána ještě rizikovost, jež se hodnotí se zřetelem na riziko pracovního úrazu, rizika profesionální choroby a jiná rizika.

Funkce člověka u stroje lze charakterizovat čtyřmi stupni ergonomické náročnosti stroje, označenými písmeny A, B, C, D.

• Stupeň A představuje pozitivní hodnocení se zřetelem na zdraví,
• stupeň B, C, D negativní hodnocení se stoupající závažností zdravotních důsledků.

Celkové (sumární) ergonomické hodnocení stroje se podle výskytu stupňů A, B, C, D následně roztřídí do 4 tříd s označením I, II, III, IV. Výsledkem ergonomického zhodnocení stroje podle jeho zařazení do příslušné třídy je informace o tom, v kterých hlediscích stroj splňuje příslušná ergonomická kritéria. Jde o kvalitativní hodnocení stroje se zřetelem na zdravotní důsledky. Požadavek kvantitativního hodnocení by předpokládalo definovat měrné jednotky pro každé hledisko (kritérium), což je v ergonomii mnohdy obtížné, zejména týká-li se to psychických procesů.

Práce vsedě

Pro většinu osob se zdravotním postižením je sed základní polohou pracovní i mimopracovní, řada z nich je nucena strávit vsedě dlouhé hodiny, a to často bez možnosti změny polohy. Obtíže při dlouhodobém sezení, při vstávání a usedání má řada osob s různým typem postižení nebo onemocnění, především pohybového aparátu. Jistá omezení hybnosti vyplývají i z jiných onemocnění, např. neurologických (roztroušená skleróza, stavy po náhlých mozkových příhodách), vrozených vad, dětské mozkové obrny apod. A konečně nelze opominout sníženou mobilitu a problémy se sezením, usedáním a vstáváním ze sedu u osob starších, ale i obézních. Obecně platí, že čím je pacient imobilnější, tím by měl mít kvalitnější sedadlo.

Zdravotní obtíže při práci vsedě

• potíže pohybové soustavy
• bolesti dolních končetin
• bolesti v dolní části zad
• bolesti v horní části zad

Úprava pracovního místa pro hendikepované osoby

Pracovní sedadlo musí splňovat určité základní požadavky, tj. být vybaveno vhodnými ergonomickými a bezpečnostními prvky, které jsou nezbytné pro sed handicapovaných osob. Sedadlo určené handicapovaným tak musí:

• být komfortní, lehké, snadno manipulovatelné,
• mít vhodné čalounění, neklouzavý povrch, omyvatelnost,
• umožňovat nastavitelnost základních parametrů,
• zajišťovat oporu pánve a páteře,
• zajišťovat stabilitu sedu i volnosti pohybů,
• být vybaveno vhodnými ergonomickými pomůckami,
• umožňovat snadné vstávání a usedání,
• zajištění střídání poloh,
• zajišťovat optimální dosahové vzdálenosti,
• zajišťovat dostatek prostoru pro dolní končetiny.

Dle možností je vhodné, aby bylo pracoviště vybaveno i odpočinkovými sedadly, které lze využívat především během přestávky. Doba po kterou bude handicapovaná osoba sedadlo používat, musí být odvozena od jejího zdravotního stavu. S tím zároveň souvisí i volba typu sedadla, které odpovídat typu a závažnosti zdravotního postižení jeho uživatele. 

Zvýšenou pozornost je třeba věnovat i zajištění speciálních sedadel, eventuálně jejich úprav u některých onemocnění, např. při degenerativních onemocněních kyčlí lze doporučit k odlehčení dolních končetin i tzv. polosed, dále se jedná o sedadla pro osoby s amputacemi dolních končetin, osoby s částečným ochrnutím dolních končetin, s endoprotézami, atd.

Pracovní stůl by měl mít dle možností regulovatelnou výšku, event. i sklon. U vozíčkářů je nutno pamatovat  na volný prostor  pro zajetí vozíku. Výška desky stolu by tak měla být 72 až 75 cm (kolena sedící člověka na vozíku jsou ve výši cca 68 – 70 cm). Podle typu pracovních činností či  typu postižení  se  doporučují též stoly ve tvaru „T,L“, či  s vyříznutým středovým obloukem. Musí být zajištěn prostor pro dolní končetiny. Pracovní deska by měla být pevná s neklouzavým povrchem (vhodné je též doplnění protiskluzovými podložkami, úchytkami apod.).

Zvláštní pozornost je třeba věnovat ergonomickému řešení počítačových pracovišť pro zdravotně postižené osoby, jelikož i řada těžce postižených osob zde nachází pracovní uplatnění. Počítačové pracoviště je nutné upravit a vybavit vhodnými pomůckami, a to v závislosti na druhu a stupni handicapu a dalších individuálních potřebách osoby se zdravotním postižením (podnožky, klávesnice, myši, spínače, podpěrky horních končetin, držáky atd.).

Kompenzační pomůcky

Při pracovní činnosti zejména horními končetinami je třeba respektovat fyzickou kapacitu z hlediska rozsahu pohybů, síly , vytrvalosti a pohybové koordinace. Pro ulehčení práce je vhodné používat odlišné typy nářadí a pracovních prostředků (např. širší držadla, úprava tvaru a hmotnosti nářadí), využívat různé typy kompenzačních pomůcek (držáky – např. pro psací náčiní, úchopky apod.). U jedinců se snížením hybnosti a síly horních končetin lze využít dále i jednoduchá, podpěrná závěsná zařízení. Často používané nástroje (např. vrtačky , utahováky a pod) je vhodné zavěsit na pérové konzoly. Pro ulehčení práce horních končetin lze například u osob se syndromem karpálního tunelu využít místo manuálních nůžek, elektrické nůžky. U administrativních činností též zajistit umístění písemností v optimálních dosahových vzdálenostech, nejlépe před pracovníkem (ne vzadu na stole) a pokud možno v tenčích složkách písemností. Dále například u nevidomých a slabozrakých pracovníků by měly být pracovní prostředky umístěny v konstantní a dosažitelné vzdálenosti a označeny hmatovými symboly. Pokud je to tedy možné, pak lze handicapované osoby vybavit tzv. kompenzačními nebo-li ergonomickými pomůckami. Ty by jim měly umožnit vykonávat potřebné pracovní úkony a především snížit pracovní zatížení na minimum. Těchto pomůcek je na trhu celá řada a mnoho výrobců se zaměřuje i na individuální výrobu přímo pro jednotlivé uživatele.