Člověk je integrální součástí pracovního prostředí. Existuje zde pozoruhodný dialektický vztah v rámci pracovního systému (viz ČSN EN ISO 26800). Pracovní prostředí charakterizuje soubor faktorů, které působí na člověka v určitém prostoru anebo také soubor podmínek, za kterých se uskutečňuje pracovní proces. Člověk svým úsilím, svou zhmotnělou a duševní prací, vytváří či dotváří pracovní prostředí, které jej obklopuje. Skladba a úroveň pracovního prostředí je klíčem pro hodnocení možného ohrožení zdraví pracovníků a k posouzení expozic a zátěží faktory pracovního prostředí s přihlédnutím k pracovním podmínkám. Třeba si uvědomit, že člověk v produktivním věku je v práci nejméně 8 pracovních hodin denně. Chceme-li po zaměstnancích aby podávali stoprocentní pracovní výkon, musí se jim k tomu, i z pohledu legislativy, vytvořit vhodné pracovní prostředí.
Základní pojmy a definice
Pojem prostředí má diverzitní charakter a je-li vztaženo na životní podmínky v okolí vnímaného člověkem, vynikne tak globální charakter životního prostředí. Životního prostředí tvoří sféry regionální (přírodní, geografické a klimatické podmínky), lokální neboli komunální (menší územní celky, zejména prostory, v nichž sídlí lidé), individuální (mikroprostředí domácí, rodinné s příslušenstvím užitných objektů) a pracovní prostředí. Pracovní prostředí, vztaženo na pracoviště, představuje soubor materiálních a lidských činitelů. Jak životní prostředí, tak pracovní prostředí je legislativně a normativně ošetřeno. Dále budeme věnovat pozornost hodnocení pracovnímu prostředí, kterému ne vždy je věnována patřičná pozornost.
Definice pojmu „pracoviště“ ani „pracovní prostředí“ žádný právní předpis neupravuje. Je proto třeba si pomoci výkladem, podle kterého pod pojmem pracoviště rozumíme místo výkonu práce a pod pojmem pracovní prostředí se rozumí materiální a sociální prostor, který obklopuje člověka v pracovním procesu.
Pracovní prostředí, z hlediska prostorově ohraničeného pracoviště, je charakterizované jako:
- otevřené – např. stavební místo;
- uzavřené – např. kancelář, dílna;
- polootevřené – např. hangár letadel;
- dále jej lze rozlišovat na prostředí vnější (ovlivňované sluncem, kosmickým zářením, povětrnostními podmínkami aj.) a prostředí vnitřní (ovlivňované samotným člověkem, strojem a souborem materiálních a sociálních činitelů).
V ergonomické normě ČSN EN ISO 6385 je pracovní prostředí definováno jako soubor fyzikálních, chemických, biologických, organizačních, sociálních a kulturních faktorů působících na člověka. Jelikož pracovní prostředí je jedním ze tří subsystémů pracovního systému, budou vztahy „člověk – pracovní prostředí“ určující v analýze a hodnocení pracovních podmínek, kde budou převládat kritéria zdraví a výkonnosti. Za tímto účelem si uvedeme model pracovního systému, viz obr. 1 (podle ČSN EN ISO 26800), pro znázornění různých hledisek interakcí mezi člověkem (zaměstnancem) a strojem (řazený do pracovního vybavení dle ČSN EN ISO 6385) ovlivňované pracovním prostředím. Je patrné, že jde o otevřený systém, vyznačující se vstupem do systému (přijímání vstupní informace jako pracovní úkol), dále vykonávané operace člověkem ve vazbě se strojem, jež probíhají ve formě pracovního procesu, posléze výstup ze systému (splněním pracovního úkolu). To se děje v podmínkách určitého pracovního prostředí. Průběh pracovního procesu, konaný v součinnosti člověka a stroje, bezprostředně obklopuje prostorové prostředí (vymezující uspořádání a vybavení pracovního místa), které existuje uvnitř prostředí fyzikálního (vymezující vliv fyzikálních faktorů) a prostředí organizačního (vymezující pracovní režim). Funkčnost pracovního systému také ovlivňuje prostředí: společenské (mezilidské vztahy), právní (legislativní a normativní ustanovení) a kulturní (kultura práce).
Obr. 1: Model pracovního systému „Člověk – stroj – složky pracovního prostředí“
Člověk (dále uvažovaný jako zaměstnanec) a pracovní prostředí tvoří dialektický celek, jež navzájem na sebe působí a ovlivňují se. Každý zaměstnanec touží pracovat v ideálním pracovním prostředí, ale každý z nich jej vnímá po svém, a to v souvislosti s prací, kterou vykonává. Ze širšího pohledu se pracovním prostředím rozumí souhrn materiálních podmínek pracovní činnosti, které spolu s podmínkami technologickými, organizačními a společenskými, tvoří faktory povahy fyzikální, chemické, biologické a sociálně-psychologické podněty, významně ovlivňující chování zaměstnance. Skladba a úroveň pracovního prostředí tak zaměstnance ovlivňují více, než si umíme představit. Adaptace na existenci nepříznivého pracovního prostředí je pro zaměstnance zpravidla traumatizující. Pracoviště s výskytem škodlivého pracovního prostředí může být kontrolními orgány hygienické služby vyhlašováno za rizikové. V této souvislosti je třeba se zmínit o kategorizaci prací (podle vyhlášky č. 432/2003 Sb., ve znění pozdějších změn), vyjadřující odstupňované hodnocení úrovně zátěže zaměstnanců, podle charakteristických rizikových faktorů, rozhodujících ze zdravotního hlediska o kvalitě pracovního prostředí. Požadavky na pracovní podmínky jsou souhrnem povinností uložených právními předpisy, které mají zamezit škodlivému působení pracovního prostředí na zdraví zaměstnanců, usměrňovat způsob práce podle ergonomických, bezpečnostních a hygienických zásad a zabezpečit vytváření optimálních podmínek pro zlepšování pracovního prostředí.
Detailní popis vlivu a hodnocení faktorů pracovního prostředí působících v rámci pracovního systému.
Pracovní činnost, v rámci pracovního systému, probíhá vždy v konkrétním pracovním prostředí, které může působit pozitivně nebo negativně na zaměstnance, čímž ovlivňuje jeho chování, pracovní výkon a zdravotní stav. Mezi faktory pracovního prostředí se řadí:
- fyzikální faktory (např. světlo, hluk, vibrace, mikroklimatické podmínky, záření, které působí přímo na určité orgány či struktury organismu člověka);
- chemické faktory (např. dýmy, plyny, páry, kapénky nebo prach v ovzduší, vnikají do organismu především dýchací cestou, méně často kůží);
- biologické faktory (mikroorganismy, buněčné kultury a endoparaziti, kde příslušná infekční agens působí na cílové orgány. K onemocnění často postačí jednorázová expozice;
- sociálně – psychologické faktory (mezilidské vztahy).
Poznání nepříjemného, rušivého či škodlivého vlivu faktorů pracovního prostředí na zaměstnance je nezbytnou nutností k provedení nápravného opatření, což je předpokladem k vytvoření optimálních pracovních podmínek pro práci zaměstnance. V technické praxi se setkáváme převážně s faktory fyzikálními, proto jim bude věnována zvláštní pozornost.
Mezi fyzikální faktory se řadí: osvětlení (podmínky vidění), hluk (akustické podmínky), vibrace a otřesy (vlivy nevyvážených setrvačných sil), klimatické podmínky (teplota, vlhkost, proudění vzduchu, tlak vzduchu, prach a čistota ovzduší), elektromagnetické záření (intenzita a doba působení elektromagnetického pole), barevná úprava (aspekty sociálně-estetické, bezpečnostní a orientační). Působení těchto faktorů pracovního prostředí na zaměstnance může být:
- neutrální (jedinec nepociťuje vliv jeho jednotlivých faktorů),
- negativní (jeden nebo více faktorů působí na jedince rušivě až škodlivě, je to např. hluk, vibrace, prach, záření aj.),
- pozitivní (vliv faktorů je pracovně žádoucí, jsou zárukou vytváření pracovní pohody, je to např. optimální osvětlení, přijatelné mikroklimatické podmínky, soulad barevných soustav).
V některých provozech je žádoucí z technologických důvodů zjišťovat vhodnost ne jen jednoho, ale více faktorů pracovního prostředí. Mohou zde nastat i případy, kdy pracovní prostředí, které je vhodné pro technologii výroby, je nepřijatelné pro zaměstnance. V těchto případech se musí hledat technickoorganizační opatření, která budou vyhovovat zaměstnanci (na prvním místě) i technologii výroby. Úspěchu v řešení těchto problémů se mnohdy dosahuje cestou různých kompromisů. V žádném případě by to ale nemělo být na úkor zaměstnance.
Při analýze pracovního prostředí, kde působení materiálních faktorů ovlivňuje chování zaměstnance i jejich výkon, je žádoucí si především ujasnit:
- Které faktory působí rušivě či škodlivě na zaměstnance, a které faktory jsou důležité pro zlepšení pracovního výkonu.
- Jaká je intenzita a doba působení těchto faktorů a jakou úpravu předpokládají s ohledem na konkrétní druh práce.
- Jaké jsou alternativní možnosti řešení technických nebo organizačních opatření pro zajištění optimálního pracovního prostředí.
- Jaká je účinnost možných opatření (optimální, částečná, nouzová).
- Jaká je možnost kompenzace neřešených nebo dosud obtížně řešitelných opatření pro zlepšení pracovního prostředí (např. změnou technologie, organizací práce, osobními ochrannými pracovními prostředky aj.).
Základní možné přístupy k hodnocení pracovního prostředí:
- subjektivní hodnocení – jde o neměřitelné nebo obtížně měřitelné faktory, kdy postačí pouze informativní zjištění takového stavu prostředí, na jehož podkladě bude možné realizovat zlepšení stávajícího (nevhodného) stavu.
- objektivní hodnocení – jedná se o měřitelné faktory, které s použitím různých metod a technik měření bude možné taxativně určit získání požadovaných údajů.
Tato měření se zpravidla doporučí až potom, když se výsledek subjektivního hodnocení jeví jako nedostačující.
V rámci analýzy pracovního prostředí je zjišťována řada údajů, kterým musí být věnována patřičná pozornost. Pro vyhodnocování toho, zda skutečný stav na pracovištích je takový, jaký by měl být, použijeme porovnání s hygienickými předpisy, technickými normami a bezpečnostními přepisy.
Přístup k sestavě metodického postupu pro hodnocení pracovního prostředí
Požadavku na výběr vhodného metodické postupu pro hodnocení pracovního prostředí je třeba věnovat patřičnou pozornost. Jako základní pravidlo stanovuje následující postup:
- přesné vymezení problému (úkolu) a přijatelných podmínek k jeho řešení;
- získání všech důležitých dostupných informací, které se týkají řešeného problému;
- kritické zhodnocení informací a hledání možností řešení;
- zpracování návrhu na nápravné opatření;
- zhodnocení účinnosti zrealizovaného nápravného opatření.
Podle povahy řešeného úkolu však lze tento postup vhodně upravovat, popř. doplňovat. Po provedené úpravě byl sestaven metodický návod, pro komplexní hodnocení pracovního prostředí na daném pracovišti, ve formě algoritmu.
Navrhovaný metodický postup, pro komplexní hodnocení pracovního prostředí, založený na algoritmu, má znaky metody analytické. Algoritmus je v podstatě strukturovaný postup skládajícího se z konečného počtu kroků (úkonů) k řešení uvažovaného úkolu (problému). V jeho logické posloupnosti (od zadání úkolu až po dosažení stanoveného cíle úkolu) existuje jednoznačná, zákonitá souvislost mezi stavy vstupů a stavy výstupů, kde jde o deterministické postupy (operace), jejichž realizací bude vyřešena daná úloha.
Navržený postup řešení, ve formě algoritmu sestávajícího z 5 kroků, je následně uveden ilustrativně jako příklad.
Metodický postup pro komplexní zhodnocení fyzikálních faktorů pracovního prostředí
Metodický postup vychází ze systematického kladení pomocných otázek a hledání odpovědí na základě známých (zjištěných a ověřených údajů) skutečností nutných pro řešení úkolu. Při algoritmickém řešení složitějších závislostí (stavů) je výhodnější sestavovat dílčí kroky do blokových schémat, která jsou nejen úspornější, ale zejména přehlednější svou formou záznamu.
Metodický postup řešení zahrnuje popis a charakteristiku pěti dílčích kroků algoritmu, který je dále uveden graficky ve formě blokového schématu (viz obr. 2).
Sestavu metodického postupu pěti dílčích kroků tvoří:
- krok: Stanovení účelu zkoumání
- krok: Volba (sestavování) týmu řešitelů
- krok: Vymezení a prohlídka zkoumaného pracoviště za účelem analýzy
- krok: Volba způsobů získávání údajů o pracovním prostředí – sběr informací
- krok: Analýza a zhodnocení údajů
Postup řešení po dílčích krocích:
1. krok: Stanovení účelu zkoumání
Otázka: kde, co a proč řešit
Vychází ze zadání úkolu: Provést komplexní zhodnocení pracovního prostředí podle stavu fyzikálních faktorů (případně jen podle jejich určitého výběru).
Účel zkoumání: Zjistit skutečný stav pracovního prostředí na určitém (vybraném) pracovišti.
Cílem je prověřit:
- které fyzikální faktory jsou při práci zaměstnance dominantní a jaký mají vliv na zaměstnance a jeho pracovní výsledky;
- který z fyzikálních faktorů bude nutné podrobit detailnímu zkoumání, nebo zdali pro něj postačí jen informativní analýza;
- možnosti postupu (způsobů), jak zlepšit pracovní prostředí nápravnými opatřeními, které budou účinné a efektivní, zejména z hygienického, bezpečnostního a ergonomického hlediska.
2. krok: Volba (sestavování) týmu řešitelů
Otázka: kdo (výběr odborníků) a jak se bude (každý) podílet na řešení úkolu
Výběr odborníků řešitelského týmu, zpravidla provádí vedoucí řešitelského týmu, s ohledem na závažnost řešeného úkolu.
Požadavky:
- navržení potřebných odborníků, kteří jsou pro řešení úkolu nezbytní;
- rozhodnutí o míře podrobností řešení úkolu (co do rozsahu a obsahu) s přihlédnutím na závažnost rizikových faktorů, časové a ekonomické aspekty;
- příprava k případnému sestavení harmonogramu (plánu) prací.
3. krok: Vymezení a prohlídka zkoumaného pracoviště za účelem analýzy
Otázka: kde a co je předmětem zkoumání
Požadavek: Subjektivně posoudit současný stav pracovního prostředí na základě zjištěných skutečností. Upřesnit další postup zkoumání s úkoly pro zúčastněné odborníky.
Zjišťované poznatky:
- o pracovišti bezprostřední poznatky (všeobecný dojem o uspořádání a vybavení apod.);
- o instalovaných strojích a zařízení;
- o výrobní technologii;
- o organizaci práce;
- o rozmístění pracovníků;
- o hlediscích, která ovlivňují nebo mohou ovlivňovat stav pracovního prostředí.
Stanovit postup pro sběr informací s využitím dalších dostupných zdrojů (provozní dokumentace, různé statistické záznamy, předpisy a technické normy apod.).
4. krok: Volba způsobů získávání údajů o pracovním prostředí – sběr informací
Otázka: jaké jsou možnosti a způsoby získávání potřebných informací
Požadavek: Získávat údaje o stavu pracovního prostředí prostřednictvím dostupných zdrojů s maximální informační schopností.
Zdrojem informací jsou zejména průzkum a pozorování, zainteresovaní zaměstnanci, vlastní měření, podniková evidence, hygienické předpisy a technické normy, popř. i poznatky z odborné literatury a výzkumných zpráv apod.
Při výběru informačních údajů je třeba dbát na jejich objektivnost, přesnost, reálnost, jednoznačnost, úplnost, srovnatelnost. Fyzikální veličiny faktorů pracovního prostředí a jejich jednotky musí být uváděny v souladu s technickou normou.
Správně a úplně provedený sběr informací je důležitý pro následnou analýzu a hodnocení získaných údajů.
5. krok: Analýza a zhodnocení údajů
Otázka: jak přistupovat a volit kritéria při analýze a zhodnocení údajů
Analýza je významná část algoritmu. Jestliže je provedena nesprávně, povrchně a nedůsledně, je i celý výsledek špatný.
Požadavek: Kriticky zhodnotit získané údaje (kvalitativně, ale především kvantitativně) a rozhodnout, který z faktorů pracovního prostředí vyhovuje nebo nevyhovuje.
Jako hodnotící kritéria se používají limitní hodnoty zjišťovaných veličin, jejichž stanovení je dáno normativně, tedy dle příslušných předpisů (zejména hygienických) a technických norem.
Jde o nejnáročnější činnost řešitelského kolektivu. V jejich rozhodování se musí realisticky odrážet jak návrh na nápravná opatření (technická, technologická, organizační), tak aspekty ergonomické, hygienické, bezpečnostní a také ekonomické. Následující činností je provádění příslušných nápravných opatření a po jejich provedení zjistit kontrolou zda bylo dosaženo požadovaného zlepšení pracovního prostředí na daném pracovišti. Pak bude snahou tento stav stabilizovat s přispěním zainteresovaných zaměstnanců.
Obr. 2: Algoritmus metodického postupu pro komplexní analýzu faktorů pracovního prostředí
Závěr
Na uvedeném příkladu byl zvolen jeden ze způsobů uplatnění metody komplexní analýzy pracovního prostředí, jejímž cílem bylo kritické posouzení a zhodnocení všech souvisejících poznatků o stavu pracovního prostředí ovlivňujícího zaměstnance na zkoumaném pracovišti a následnou realizací vhodného nápravného opatření dosáhnout požadovaného zlepšení pracovník podmínek. Doplňující blokové schéma (obr. 2), algoritmickým postupem, znázorňuje dílčí kroky nutné pro komplexní analýzu a zhodnocení řešeného problému.
Na základě souhrnně zjištěných nedostatků zpravidla následuje podrobnější analýza jednotlivých faktorů pracovního prostředí. Při tom se opakovaně použije zmíněná metodika.
Mají-li záměry realizovaných opatření plnit svůj účel, je současně potřebné dosažený efekt nejen stabilizovat, ale průběžně jej dále kontrolovat.
Z tohoto pohledu, se znalost a tvůrčím způsobem aplikované uvedené metody, jistě stane užitečnou pro řešení obdobných problémů (např. při analýze rizik) v technické praxi.
LITERATURA
1. Král, M. Metody a techniky užité v ergonomii. 1. vyd. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce, NIVOS-BP Praha, 2001, 154 s.
2. Král, M. Pět kroků chronologického postupu ergonomického zkoumání a hodnocení v rámci pracovního systému. 1. vyd. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce, NIVOS –BP Praha, 2001, 27 s.
3. Král, M. Využití ergonomie v technické praxi při racionalizaci pracovních podmínek. 1. vyd. Brno: Institut výchovy bezpečnosti práce, 2003, 69 s.
4. Malý, S., Král, M., Hanáková, E. ABC Ergonomie. 1. vyd. Praha: Professional publishing, Výzkumný ústav bezpečnosti práce, 2010, 386 s.
- Král, M. Metodický přístup k hodnocení pracovního prostředí. Bezpečnost a hygiena práce, 2015, č. 7-8.