OCHRANA ZDRAVÍ

Nejčastěji je citována definice vypracovaná Světovou zdravotnickou organizací (WHO): „Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, ne pouze nepřítomnost nemoci nebo jiné vady.“ Toto pojetí zdraví respektuje jeho biologické parametry (objektivně zjištěné laboratorní apod. hodnoty), postihuje však i vyšší rovinu zdraví, subjektivní vnímání dobrého zdraví daným člověkem a jeho začlenění do společnosti.

Zdraví a práce se vzájemně podmiňuje. Zdraví umožňuje pracovníkovi podávat v práci plný výkon a práce zase je přímo či nepřímo zdrojem většiny hodnot potřebných pro člověka. V konečném důsledku je práce i zdrojem zdraví. Práce ovšem může mít na zdraví i negativní vliv. Při práci jsou často lidé vystaveni faktorům, které se v běžném životě nevyskytují, případně se v práci vyskytují v podstatně větší míře. 

Ochranou zdraví se má dosáhnout toho, aby z žádné lidské aktivity nevznikla nepřijatelná zdravotní rizika, bylo zabráněno šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, nemocí souvisejících s prací a jiných významných poruch zdraví

V našem kulturním okruhu je zdraví chápáno jako právo člověka a jeho ochrana je legislativně upravena. Právo na ochranu zdraví je uvedeno v článku 3 Ústavy ČR a v článku 13 Listiny základních práv a svobod, která je přílohou ústavy. Konkrétní úkoly a povinnosti v ochraně zdraví jsou uvedeny v zákoně č. 258/2000 Sb. O ochraně veřejného zdraví. Ustanovení tohoto zákona jsou v souladu s požadavky Evropské komise a jsou závazná pro všechny fyzické i právnické  osoby Na ustanovení zákona navazuje řada vyhlášek.

Veřejné zdraví je v zákoně definováno jako zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Je determinováno souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života. Ohrožení zdraví je definováno jako stav, při kterém jsou obyvatelstvo nebo jeho skupiny vystaveny nebezpečí, překračující obecně přijatelnou úroveň s významným rizikem poškození zdraví (§2)
Závažnost zátěže populace rizikovým faktorům životních a pracovních podmínek nebo způsobu života se posuzuje metodami hodnocení zdravotních rizik. Výsledky jsou podkladem pro řízení zdravotních rizik. Rozumí se tím rozhodovací proces, jehož cílem je zdravotní rizika snížit. (§2)
Aby bylo možno přehledně určit oblasti možných rizik a způsoby ochrany před nimi a stanovit příslušné povinnosti a kompetence, jsou zákonem tyto rozděleny do jednotlivých úseků (tzv. hlavy zákona)

V ochraně zdraví lidí při práci můžeme získávání informací rozdělit na:

Ochrana zdraví při práci vychází z faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců. Na základě rizikovosti pro zdraví se práce zařazují do čtyř kategorií (kategorizace prací, § 37). Kritéria pro kategorizaci jsou uvedena v prováděcím předpisu k zákonu. O zařazení do 2. kategorie rozhoduje zaměstnavatel, o zařazení do 3. a 4. kategorie rozhoduje orgán ochrany veřejného zdraví na návrh zaměstnavatele. Práce, které se do těchto kategorií nezařadily, jsou považovány za 1. kategorii. Pro kategorizaci práce je mj. potřeba zhodnocení rozhodujících faktorů pracovních podmínek během směny, počet zaměstnanců (z toho žen), kteří vykonávají danou práci a opatření, jaká byla podniknuta k ochraně zdraví. 

Měření a vyšetření potřebná ke zhodnocení zdravotních rizik a zařazení do 2. – 4. kategorie zajišťuje zaměstnavatel prostřednictvím akreditované nebo autorizované laboratoře, pokud pro to sám nemá kvalifikaci.
Práce, při které existuje nebezpečí vzniku nemoci z povolání, se označuje jako riziková (§ 39). Vždy je zařazena do třetí nebo čtvrté kategorie, z rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví může být riziková práce zařazena i do druhé kategorie.
Na pracovišti, kde jsou rizikové práce, provádí zaměstnavatel měření faktorů pracovních podmínek, případně zjišťuje příčiny překročení limitních hodnot biologických expozičních testů (jsou uvedeny v prováděcím předpisu) a zajišťuje jejich odstranění. Překročení zaměstnavatel hlásí orgánu ochrany veřejného zdraví a zařízení, které provádí závodní preventivní péči.
Na pracovišti, kde se vykonávají rizikové práce, musí zaměstnavatel vést předepsanou evidenci o jednotlivých zaměstnancích (§ 40), v níž se mj. zaznamenává počet směn v riziku, data lékařských preventivních prohlídek a jejich závěry, zvláštní očkování a údaje o sledování zátěže zaměstnanců faktory pracovních podmínek. Údaje musí být uloženy 10 let od ukončení expozice resp. 40 let, pokud šlo o práci s chemickými karcinogeny, s asbestem, fibrogenním prachem nebo s biologickými činiteli, které mají velmi dlouhou inkubační dobu nebo způsobují onemocnění s remisemi či závažnými následky.