Specifické skupiny zaměstnanců

Ve veřejnosti neustále přežívá názor, že cizincem je každý, kdo není občanem ČR, a že takový každý cizinec má odlišné podmínky zaměstnání na území republiky. Tak tomu však není. Od vstupu ČR do Evropské unie je ČR vázáná mimo jiné Smlouvou o založení EU a článek 17 Smlouvy o založení ES zavedl občanství Unie. Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu je občanem Unie. Každý občan Unie pak má právo se svobodně pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení stanovených ve Smlouvě o založení ES a v předpisech k jejímu provedení (tato omezení se týkají zejména ochrany veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a zdraví).

Již zde je tedy zakotvena zásada volného pohybu osob, která je dále rozvedena z hlediska volného pohybu zaměstnanců a podnikatelů. Článek 39 Smlouvy o založení ES konstatuje, že pohyb pracovníků uvnitř Evropského Společenství je zaručen. Volný pohyb přitom zahrnuje, pokud jde o zaměstnání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky, zrušení jakékoliv diskriminace mezi pracovníky členských států založené na státní příslušnosti. Zahrnuje právo ucházet se o skutečně nabízené zaměstnání, pohybovat se ta tím účelem volně na území členských států, pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání a zůstat na území členského státu po ukončení zaměstnání. Tato práva však neplatí pro zaměstnání ve veřejné správě.

Smlouva o založení ES zaručuje svobodu podnikání. Článek 43 Smlouvy o založení ES zakazuje omezení svobody podnikání pro příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého. Stejně tak jsou zakázána omezení při zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností. Svoboda podnikání zahrnuje právo zahajovat a provozovat samostatnou výdělečnou činnost, jakož i zřizovat a řídit podniky, zejména společnosti založené podle občanského nebo obchodního práva včetně společností družstevních, stejně tak i jiné právnické osoby veřejného a soukromého práva s výjimkou nevýdělečných, za podmínek stanovených pro vlastní příslušníky právem státu, kde dochází k podnikání, pokud ustanovení o pohybu kapitálu nestanoví jinak. Svoboda podnikání se však nevztahuje na činnosti, které jsou v příslušném státě spjaty, i když jen příležitostně, s výkonem veřejné moci.

Je však třeba zdůraznit, že občan jiného členského státu není automaticky připuštěn k výkonu některých činností, pro něž stát pobytu vyžaduje určité formální kvalifikační předpoklady, i když tyto předpoklady daný občan splňuje ve svém domovském státě. Problematice odstranění překážek způsobených rozdílnými kvalifikačními předpoklady jednotlivých členských států a formálního a kvalifikačního uznání kvalifikačních předpokladů se věnuje řada směrnic ES.

Tyto všechny zásady ČR má dnes promítnuty do ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že zaměstnavatelé mohou na základě povolení příslušného úřadu práce získávat zaměstnance ze zahraničí na volná pracovní místa, na která nelze přijmout uchazeče o zaměstnání a že za zaměstnance ze zahraničí se pro účely zaměstnávání podle tohoto zákona považuje fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, občanem Evropské unie ani jeho rodinným příslušníkem. Občané Evropské unie a Švýcarska a jejich rodinní příslušníci nejsou tedy ve smyslu dnešního zákona o zaměstnanosti cizinci. Cizinci jsou občané tzv. třetích zemí a dále  osoby bez státní příslušnosti.

Cizinci, kteří mají na území ČR trvalý pobyt, mají z hlediska zaměstnávání stejné právní postavení jako občané České republiky, tzn. že při výběru zaměstnání nejsou omezováni s výjimkou některých povolání, kde podle právních předpisů platných na území ČR se vyžaduje státní občanství. Stejně se pohlíží na cizince, kteří požívají dočasné ochrany podle zvláštního zákona. Pracovněprávní vztahy mezi cizincem a tuzemským zaměstnavatelem se řídí  především zákoníkem práce  a předpisy  souvisejícími obdobně, jak je tomu i u zaměstnanců - občanů ČR. Zákoník práce však v těchto případech umožňuje pracovněprávní vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem upravit odchylně podle právních předpisů o mezinárodním právu soukromém. Podmínky zaměstnávání jsou stanoveny dále zákonem o zaměstnanosti, podle kterého cizinci mohou být zaměstnáni na území ČR za předpokladu, že budoucí zaměstnavatel obdržel povolení získávat zaměstnance ze zahraničí a cizincům  bylo uděleno individuální povolení k zaměstnání, pokud jsou tato povolení podle zákona o zaměstnanosti potřebná, a povolení k pobytu.