Po drobném tržném poranění dítěte v MŠ mi bylo sděleno, že jej učitelka nemohla ošetřit (dezinfikovat ránu), protože k tomu není oprávněna na základě zákazu ze školení BOZP. Na druhé straně je přímo tato učitelka zdravotnice školy a má rovněž příslušná školení z této oblasti. Podle informací vedení školy pak mají učitelé zákaz ošetřovat zranění dětí bez svolení rodičů. Dochází k paradoxu, že mají školení o první pomoci a lékárničky ve třídách, ale současně mají zákaz je používat. Po rešerši zdrojů jsem nenašel žádnou konkrétní právní normu (směrnici, vyhlášku, zákon), která by toto zakazovala. Nebyl mi na to schopen odpovědět ani právník ze školského krajského odboru. Chci Vás tedy požádat o odpověď na tři otázky:
1. Je instruktor BOZP oprávněn dávat direktivní zákazy v této oblasti a jakou kvalifikací musí v té souvislosti disponovat? Podotýkám, že daná škola zná pouze jméno příslušného instruktora bez dalších informací o jeho kompetenci.
2. Pokud je tato instrukce (nemyslím podávání léků, ale základní ošetření typu dezinfekce rány, vytažení klíštěte) správná, můžete uvést konkrétní znění příslušných legislativních norem, ze kterých vychází?
3. Jak je takový přístup ve shodě se zodpovědností školy za žáka po dobu výuky? Odmítnutí ošetření žáka totiž už samo o sobě v sobě nese rozhodnutí potenciálně ovlivňující zdravotní stav dítěte, resp. jej nezbavuje zodpovědnosti.
Stal se úraz žáka při hodině plavání. U koho žádá rodič odškodnění za tento úraz, když základní škola má sepsanou příkazní smlouvu o obstarání záležitosti uzavřenou podle občanského zákoníku § 2430 a násl. s podnikající fyzickou osobou, která není zapsaná jako školské zařízení. Dále bych se chtěla zeptat, kdo provádí evidenci úrazu.
Na základních školách jsem se setkal s dotazy, zda je povoleno při praktické výuce (dříve dílny), aby žák používal elektrické nářadí napájené 230 V, tedy nikoliv pouze bezpečným napětím (vrtačka, ale i např. tavná pistole). Domnívám se, že při splnění požadavků BOZP: kontroly elektrických spotřebičů, dohled nad žáky, návody k použití atd., žádný takový striktní zákaz neexistuje. Vybavení dílen nářadím napájeným bezpečným napětím je značně nákladné a domnívám se, že je provozními parametry zcela mimo realitu.
Zákon č. 258/2000 Sb. , o ochraně veřejného zdraví, zrušil výjimku (byl vypuštěn odst. 6 § 44a, který upravoval nakládání s chemickými látkami a směsmi pro fyzické osoby 15 - 18 let), že žáci připravující se na povolání mohou pracovat s chemickými látkami a směsmi. Nejde nám o chemickou laboratoř, ale o odborný výcvik oborů zedník, opravář, kuchař. Jak to řešit?
Byla jsem pověřena vedením pětidenního výjezdu na školu v přírodě. Skupina se skládá z 28 dětí základní, praktické a speciální školy. Co z toho pro mě jako vedoucí akce vyplývá? Zodpovídám za bezpečnost já, nebo ředitelka školy? Pokud bude odpovědná škola, může na mně ředitelka požadovat náhradu škody v případě úrazu žáka? Je dělba odpovědnosti přenesena rovnoměrně na všechny pedagogické pracovníky na akci přítomné?
Jak je řešen úraz žáka v jídelně, kam chodí žáci na oběd, ale jídelna není zařízením školy? Kdo úrazy zapisuje a kdo odškodňuje?
Řeším problematiku bezpečnostních přestávek v práci v případě práce v riziku. Zákoník práce mluví celkem jasně o tom, v jakém případě přestávky musí být. Je tam uvedeno, že bezpečnostní přestávka může být součástí pauzy na oběd. Zde jsme ale narazili na různý výklad z pohledu pracovního práva. Pokud se nám bude jedna z bezpečnostních přestávek krýt s pauzou na oběd, tak logicky by mělo být vše v pořádku, protože pracovník bude mít pauzu od rizika. Bezpečnostní přestávka ale musí být placená. S tím nemáme problém a je to logické, ale jak postupovat v případě, že bezpečnostní přestávka bude součástí pauzy na oběd, která je neplacená? Pokud ji budeme platit, tak pak by zaměstnanci museli končit o 10 minut dřív, aby nepřekročili denní úvazek. Nebo si to špatně vykládáme a v případě, že je bezpečnostní pauza součástí pauzy na oběd, tak placená být nemusí?
Trpím nemocí z povolání, která mi vznikla v důsledku práce u zaměstnavatele, u kterého jsem pracoval před 16 lety. Pracovní poměr skončil z jiných důvodů. Zaměstnavatel mi vyplácí doplatek z důvodu této nemoci z povolání. V současné době mi byla zjištěna druhá nemoc z povolání v důsledku práce u téhož zaměstnavatele. V současnosti mám již více než 16 let jiného zaměstnavatele. Má můj bývalý zaměstnavatel, u kterého mi vznikly dvě nemoci z povolání, povinnost vyplácet mi nějakou rentu, tj. rozdíl mezi mou současnou průměrnou mzdou a mzdou, kterou bych dosahoval u svého bývalého zaměstnavatele?
Zajímalo by mě, jestli se musí školit i zaměstnavatel (majitel, jednatel firmy) v oblasti BOZP?
Odpověď
Nerozumím přesně tomu, co rozumíte pod pojmem „majitel“, ale jednatel, který si v praxi počíná jako vedoucí zaměstnanec ve smyslu § 11 zákoníku práce, určitě ano.
Vedoucí zaměstnanci podle § 11 zákoníku práce mají totiž přímo zvláštní postavení na úseku BOZP, neboť jsou povinni zajišťovat péči o bezpečnost a ochranu zdraví při práci a tato povinnost je neoddělitelnou součástí jejich pracovních úkolů. Rovněž je specifické jejich postavení v oblasti odpovědnosti za škodu, neboť jsou povinni zabezpečit opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. To vše jsou důvody pro to, že proškolen musí být každý vedoucí zaměstnanec (bez ohledu, jestli to je jednatel nebo přímo společník), který vystupuje vůči zaměstnancům z pozice vedoucího zaměstnance a dává jim úkoly a řídí jejich práci.
Zajímalo by mě, jaké dokumenty máme požadovat při koupi nějakého stroje (např. lisu papíru) z bazaru, aby to bylo v souladu s BOZP.