„K zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci musí být přistupováno systémově, nikoliv operativně podle momentálních potřeb.“¹⁾ Pakliže je daný zaměstnavatel řízen efektivně a komplexně, je samozřejmostí, že součástí řízení takového subjektu bude i efektivní, systémové a důsledně promyšlené řízení neboli management rizik. „Pojem riziko je zpravidla spojován s pravděpodobností nebo možností vzniku škody. Riziko je kombinací četnosti nebo pravděpodobnosti výskytu určité nebezpečné události a jejich následků. Hodnocení rizik zaměstnavatelem pak slouží jako základní zdroj informací pro rozhodovací procesy při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.“²⁾ Jedna z běžných definic, která je odbornou praxí přijímána je představa managementu rizik jako samoregulujícího systému, zajišťujícího integrované řízení bezpečnosti v podniku, který realizuje vedení podniku na základě bezpečnostní politiky³⁾. Když byl v České republice v 90. letech přijat tento nový přístup k rizikům, začal se tomuto přizpůsobovat i samotný přístup odborníků při pohledu na pracoviště. Přesto stále platí, že nemalá část pracovních úrazů je přisuzována špatnému odhadnutí rizika, nebo jeho špatnému vyhodnocení.

Právní úprava ve vztahu k zákoníku práce a činnosti inspekční ve světle současné judikatury

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce) jednoznačně již od své účinnosti od roku 2007 povinnost zaměstnavateli soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí a pracovních podmínek, zjišťovat jejich příčiny a zdroje. Na základě těchto zjištění vyhledává a hodnotí rizika a přijímá opatření k jejich odstranění. Současně provádí taková opatření, aby v důsledku příznivějších pracovních podmínek a úrovně rozhodujících faktorů práce dosud zařazené podle zvláštního právního předpisu jako rizikové mohly být zařazeny do kategorie nižší. S touto povinností živě pracuje i česká rozhodovací praxe.

Ve sporu ohledně nepřijetí účinných a rizikům adekvátních opatření schopných zamezit vzniku pracovních úrazů Nejvyšší správní soud mimo jiné uvádí: „Povinnost podle § 30 odst. 1 písm. o) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, podle něhož „[p]rávnická osoba se dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že nepřijme opatření proti opakování pracovních úrazů“, nemůže být vnímána absolutně, neboť z povahy věci se při řadě činností nelze určitým rizikům zcela vyhnout a úplně a nadobro je vyloučit, leda za cenu zcela neúměrných nákladů či omezení dané činnosti. Po zaměstnavateli je tak třeba v tomto směru vyžadovat „jen“ vynaložení veškerého úsilí, které lze vzhledem k poměrům rozumně požadovat. Rozhodné pro posouzení, zda své povinnosti dostál, bude zvážení konkrétní povahy rizik, jež danou činnost provází, jejich možných následků, pravděpodobnosti, že nastanou, a dostupnosti a nákladnosti prostředků, jak je eliminovat či minimalizovat.“⁴⁾……… „Zjednodušeně řečeno je na zaměstnavateli, aby v konkrétních podmínkách svého provozu a činností, které jsou v něm vykonávány, uskutečnil takové úpravy pracovního prostředí, pracovních postupů, metod, užití ochranných pomůcek, kontrolních mechanismů aj., aby se úraz určitého typu, k němuž v minulosti došlo, už pokud možno neopakoval nebo jeho pravděpodobnost byla co možná nejvíce snížena (srov. též § 102 odst. 3 a odst. 4 zákoníku práce z roku 2006). Je zřejmé, že prostředky a úsilí vynaložené na eliminaci či snížení pravděpodobnosti opakování úrazu mají být úměrné potenciálním následkům úrazu.“⁵⁾

Výše uváděné konstatování má své opodstatnění, a to v lidském faktoru. Přestože hodnocení rizik a návrh opatření provádí odborně způsobilá osoba v prevenci rizik, což je odborník, u něhož se předpokládá hluboká znalost konkrétního pracoviště a dostatečná kreativita a fantasie ohledně možných rizik, některé situace se předvídat nedají, což ale nebyl případ zmiňovaného soudního sporu, kde totiž soud dále též konstatoval, že zaměstnavatelka, u níž nastal smrtelný pracovní úraz, poctivě reagovala na předchozí zkušenosti z provozu a snažila se v co nejvyšší míře snížit rizikovost vykonávané práce, nicméně ani přesto nedošlo k eliminaci rizika. „Stěžovatelčina představa o nejzávažnějším rozumně představitelném následku tedy nebyla přesná; nedokázala dostatečně presumovat souhru „nešťastných náhod“ spočívajících v tom, že vodicí kolík bude vymrštěn z bucharu velkou silou a současně odlétne takovým směrem, že zasáhne bezpečnostní sklo krytu manipulátoru tak, že je prorazí, a i po proražení bude mít dostatečnou sílu k natolik rozsáhlé destrukci takových části těla řidiče manipulátoru, že to povede k jeho smrti. Stručně řečeno, stěžovatelka byla nedostatečně imaginativní ohledně možných nejčernějších scénářů.“⁶⁾

V daném sporu je podstatné, že i přes velké úsilí zaměstnavatelky, bylo její hodnocení rizik a přijatá opatření soudem shledána za nedostatečná, když ten konstatoval, že „odpovědnost stěžovatelky podle § 30 odst. 1 písm. o) zákona o inspekci práce je svou povahou blízká odpovědnosti za výsledek; následek, k němuž došlo u pana H., byl představitelný, i když v souhře všech nepříznivých okolností značně nepravděpodobný, a tedy bylo možno jej identifikovat jako možný a snažit se hledat prostředky k jeho eliminaci. Stěžovatelka je také nakonec (ve světle zkušenosti, kterou učinila v případě pana H.) nalezla, a sice v tom, že nyní při kování řidič manipulátoru a ani další osoby nejsou přítomny v zóně vymezené poblíž bucharu, kde by je mohl odlétnutý kolík zasáhnout. Je tedy zřejmé, že opatření, které by mělo pracovní úrazy toho typu, jaký utrpěli pánové T. a H., eliminovat, objektivně existovalo, jen nebylo stěžovatelkou identifikováno a aplikováno. Proto, vzhledem k zásadně objektivní povaze odpovědnosti podle shora citovaného ustanovení, lze souhlasit se správními orgány i krajským soudem, že stěžovatelka se správního deliktu podle tohoto ustanovení dopustila.“⁷⁾

Na výše uvedeném případě je vhodné demonstrovat skutečnost, že hodnocení rizik musí být co nejvíce objektivizováno, například kontrolou další odborně způsobilou osobou, opakovanou návštěvou pracoviště při provádění např. jiných činností, pokud se na pracovišti činnosti mění nebo dokonce nastávají náhodně momenty, kdy je na pracovišti vykonáváno více činností, než je běžné. Během inspekcí je třeba vidět a vnímat všechna objektivně pozorovatelná nebezpečí, což není zrovna jednoduchý úkol, zejména na pracovištích, kde se kromě zaměstnanců pohybují i jiné osoby (například nádraží, letiště, obchodní domy).

Za účelem co nejlepšího zmapování pracoviště jsou využívány různé nástroje identifikace nebezpečí, ať už jde o hodnocení rizik, audity rizik, revize, průzkumy rizik, bezpečnostní inspekce, bezpečnostní revize, bezpečnostní kontroly, bezpečnostní prohlídky, bezpečnostní návštěvy, bezpečnostní průzkumy, bezpečnostní průchody, zdravotní a bezpečnostní obchůzky, inspekce na místě, vyšetřování nehod, seznamování zaměstnanců s pracovišti, různé druhy cvičení zvládání krizových situací atd. To je jen několik příkladů vhodných přístupů k soustavné činnosti v oblasti vyhledávání a hodnocení rizik a opakované aktualizaci přijatých opatření. Všeobecně platí, že schopnost vidět, je dominantní smysl využívaný při zjišťování stavu pracoviště. Je pak třeba pamatovat na případnou profesionální slepotu, která se může stát zásadním elementem vedoucím k nehodě, způsobení škody, či dokonce k pracovnímu úrazu vyšší závažnosti. Dostaví-li se odborně způsobilá osoba poprvé na dané pracoviště, neví, kolik rizik má najít, je dobré postupovat tedy podle vhodného check listu a na pracoviště se poté s odstupem vrátit a hledat rizika nad zjištěný rámec. Postupuje-li odborně způsobilá osoba při této činnosti náhodně, tedy nemá v odhalování rizik systém, spíše některá rizika opomene nebo přehlédne. Lze tedy doporučit dodržovat při této činnosti systém, který si postupně zažije a nebude ho příliš měnit, aby nedocházelo k náhodným opomenutím. Systematický přístup dle aktuálních výzkumů⁸⁾ zvyšuje účinnost takové prohlídky pracoviště o 20 %. Z výzkumu také vyplynulo, že je vhodné vybírat prvky v místnosti ve striktním pořadí, například jako když čtete knihu, zleva doprava, nahoru dolu). Nejlepší výsledky byly dosahovány, když měli odborníci cca hodinu na 100 metrů čtverečních.

U jednoho z našich aktuálnějších soudních případů, kdy bylo hodnoceno (ne)dostatečné nepředcházení rizikům vzájemného působení činností prováděných na staveništi či v jeho těsné blízkosti, případně též (ne)uplatnění povinnosti zaměstnavatele z hlediska soustavného vyhledávání nebezpečných činitelů a nevhodně vyhodnocené riziko vzniklé činnosti druhého zhotovitele na témže pracovišti byl Nejvyšší správní soud ve vyjádření ohledně situace, kdy na daném pracovišti dle názoru soudu nebyla práce organizována tak, aby dotčení zaměstnanci nebyli ohroženi padajícími předměty, velmi přímý, když konstatoval k námitce stěžovatelky ohledně skutečnosti, „že práce na mostu, na straně jedné, a práce pod mostem, na straně druhé, byly práce na dvou odlišných pracovištích. Tato argumentace se týká výkladu § 30 odst. 1 písm. q) zákona o inspekci práce, podle něhož se právnická osoba dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že neplní povinnosti týkající se pracoviště a pracovního prostředí stanovené v zákonu č. 309/2006 Sb., konkrétně v jeho § 3 odst. 2 písm. n) – povinnost předcházet rizikům vzájemného působení činností prováděných na staveništi nebo v jeho těsné blízkosti.“⁹⁾ Nutno ještě jednou zdůraznit podstatné konstatování soudy, že „Práce pod mostem a na mostě tvořily z hlediska účelu předpisů na ochranu bezpečnosti práce jeden funkční celek. Pracovní prostor, v němž se pohybovali zaměstnanci obou zhotovitelů, je proto nutno ve vztahu k ochraně životů a zdraví zaměstnanců vnímat jako jedno pracoviště.“

Dané rozhodnutí jasně ukazuje následování směru řízeného systému bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jako komplexního a všezohledňujícího živoucího organismu, který se musí vypořádat s mnoha prvky a v němž formální přístup (tedy že někdo jen pro pracovní účely označil staveniště jako dvě pracoviště), může vést ke zcela zásadním pochybení v oblasti práce s riziky a následného přijetí polovičatých opatření k jejich zamezení. Následkem tohoto chování v předmětném případě byly pracovní úrazy s následkem smrti.

Další poměrně nové soudní rozhodnutí řeší též odpovědnost za přijetí opatření. „Povinnosti na úseku prevence rizik a bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců dle zákoníku práce mají vzájemné průniky, pokud jde o osoby odpovědné za jejich přijetí. Jedno a totéž opatření tak mohou mít povinnost přijmout různé subjekty na různých úrovních řízení a každý z nich může být potrestán za své vlastní selhání. Jinými slovy, každý zaměstnavatel má povinnost chránit před riziky své zaměstnance a dokonce i další osoby zdržující se na jeho pracovišti, včetně svých subdodavatelů a zaměstnanců jiných dodavatelů. Tutéž povinnost však má (v rámci svých objektivních možností) též hlavní dodavatel v rozsahu celé stavby a další subdodavatelé v rozsahu svých pracovišť a vůči svým zaměstnancům odesílaným na jiná pracoviště.“¹⁰⁾

Hledisko odpovědnosti je čím dál aktuálnější i v rovině trestní, kdy dochází v soudní praxi k postupnému rozšiřování osob, které jsou hnány k trestní odpovědnosti. Množí se soudní spory, které činí trestně odpovědné i koordinátory BOZP na staveništi a odborně způsobilé osoby v prevenci rizik, a to většinou za nedbalostí trestné činy.

Další současný soudní spor¹¹⁾ akcentoval mimo jiné problematiku povinnosti kontrolovat zejména stav výrobních a pracovních prostředků a vybavení pracovišť a úroveň rizikových faktorů pracovních podmínek a dále dodržování metody a způsob zjištění a hodnocení rizikových faktorů podle zvláštního právního předpisu, což je řazeno mezi základní povinnosti zaměstnavatele na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Zaměstnavatel měl porušit pracovněprávní předpisy tím, že „nesplnil svoji povinnost kontrolovat úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a účinnost stanovených opatření, zejména dodržování metod a způsob zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, které jako opatření před možným nebezpečím a možnými riziky stanovil v rámci vyhodnocení rizik a technologického postupu pro dané pracoviště v Sušici, stavbě…“¹²⁾ V konkrétním případě tedy zaměstnavatel nekontroloval dodržování opatření a podmínek uvedených technologickém postupu, který jeho zaměstnanci používali. Soud v tomto případě velmi trefně zdůraznil skutečnost, na níž spolupracující zaměstnavatelé často zapomínají, nebo ji opomíjejí pro její zdánlivou nedůležitost, tedy fakt, že „povinnosti na úseku prevence rizik a bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců podle zákoníku práce mají vzájemné průniky, pokud jde o osoby odpovědné za jejich přijetí. Jedno a totéž opatření tak mohly mít povinnost přijmout různé subjekty na různých úrovních řízení a každý z nich může být potrestán za své vlastní selhání. Každý zaměstnavatel tak má povinnost chránit před riziky své zaměstnance a dokonce i další osoby zdržující se na jeho pracovišti, včetně svých subdodavatelů a zaměstnanců jiných dodavatelů.“¹³⁾

Soud tedy jednoznačně klade důraz na součinnost dotčených subjektů, na informovanost a aktuálnost přijatých opatření. Současně je třeba výše uvedené soustavně kontrolovat, aby se mohlo jednat o uzavřené systémové řízení a práci s riziky. Bez prováděné kontroly lze stěží efektivně pracovat s nově vznikajícími riziky a stejně tak přijímat opatření, která by je odstraňovala.

Závěrem

Z výše uvedených informací lze konstatovat, že problematika vyhledávání a hodnocení rizik a přijímání vhodných opatření je zcela nevyčerpatelné téma k diskusi, výzkumu, zlepšování a ke kreativním inovacím. Při vyhledávání rizik by měla odborně způsobilá osoba přistupovat kriticky, a to i ke svým vlastním zjištěním. Ostatně výše uváděná judikatura ukazuje, co hrozí, když tak nečiní. Vždy musí být zohledňovány podmínky výkonu práce na daném pracovišti, ale též podmínky, za jakých bylo vyhledávání rizik prováděno. Pracoviště může odlišně fungovat v průběhu denní a noční směny, změny roční doby, změny organizace práce atd.

Je velmi účinné používat techniku testování různých scénářů, které mohou z objektivního hlediska na pracovišti nastat a tentovat je též v různých podmínkách, které mohou na pracovištích, zvlášť na těch s vyšší mírou rizika nastat. Odborně způsobilá osoba může zkoušet též narušovat opatření, jak by k němu mohlo náhodně dojít, aby otestovala připravenost pracoviště na nehody a skoronehody. Tím nejdůležitějším doporučením je však důsledná kontrola lidského faktoru, a to i na straně odborně způsobilé osoby, člověk je totiž přece jen tvor chybující.

Použitá literatura:

• BĚLINA, M. Zákoník práce: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-290-8.
• Hrymak V., de Vries J., 2018. The development and trial of systematic visual search; a novel method to improve the observation of workplace hazards during inspections. Abstract; Occupational and Environmental Medicine 2018;75:A30.
• Neugebauer, T. Bezpečnost a ochrana zdravá při práci v kostce neboli o čem je současná BOZP. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, 380 s.
• Výzkumný ústav bezpečnosti práve, v.v.i. EBOZP. Encyklopedie BOZP Dostupné na: http://ebozp.vubp.cz/wiki/index.php/Portál:Management_a_řízení_BOZP
• Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2015, čj. 2 As 123/2015-35.
• Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 10 As 144/2018-65.
• Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 5 As 222/2018-35.
• Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2018, č. j. 30 A 166/2016-76.

1) Neugebauer, T. Bezpečnost a ochrana zdravá při práci v kostce neboli o čem je současná BOZP. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, 380 s.