Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt, které byly zaměstnanci způsobeny nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením vnějších vlivů nebo vlastní tělesné síly při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Podle zákoníku práce se pracovním úrazem rozumí poškození zaměstnance na zdraví nebo jeho smrt, ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů. Pracovním úrazem není úraz, který se pracovníku přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Speciální definice pracovního úrazu pro potřeby evidence a registrace pracovních úrazů (např. těžké, hromadné, a ostatní pracovní úrazy) skončily zrušením vyhlášky č. 110/1975 Sb., o evidenci a registraci pracovních úrazů a o hlášení dopravních nehod (havárií) a poruch technických zařízení. Nařízení vlády č. 170/2014 Sb., kterým se stanoví způsob evidence, hlášení a zasílání záznam o úrazu, vzor záznamu o úrazu a okruh orgánů a institucí, kterým se ohlašuje pracovní úraz a zasílá záznam o úrazu, definuje pro účely hlášení pracovního úrazu pouze smrtelný pracovní úraz. Smrtelným pracovním úrazem podle nařízení vlády č. 170/2014 Sb. se rozumí takové poškození zdraví, které způsobilo smrt po úrazu nebo na jehož následky zaměstnanec zemřel nejpozději do 1 roku.

Dojde-li k pracovnímu nebo smrtelnému úrazu zaměstnance:

• bez zbytečného odkladu ohlašte úraz orgánům uvedeným v § 4 nař. vl. č. 201/2010 Sb., ve znění nař. vl. č. 170/2014 Sb.;
• hlaste způsobem stanoveným tímto nař. vl. všechny pracovní úrazy způsobující pracovní neschopnost delší než tři dny;
• záznam o úrazu vyhotovuje zaměstnavatel úrazem postiženého zaměstnance.

K odškodnění pracovního úrazu nakonec ve svém důsledku není třeba ani záznam o úrazu ani kniha úrazů, je možno provést důkaz o vzniku úrazu a o tom, že skutečně šlo o úraz pracovní i jinými důkazními prostředky - zejména svědecky.

Pracovními úrazy totiž nejsou výhradně jen úrazy utrpěné v pracovní době a na pracovišti, ale i úrazy utrpěné tzv. při plnění pracovních úkolů a v přímé souvislosti s ním a výklad těchto pojmů je velice široký (mimo jiné je obsažen v ustanoveních § 25 a 26 nař. vl. č. 108/1994 Sb.,), vždyť např. za pracovní úrazy se považují i úrazy utrpěné pro plnění pracovních úkolů, kdy zaměstnanec kontrolního úřadu je za výkon své činnosti napaden ve svém volnu mimo pracoviště apod.

Z toho důvodu je nejlepší, když zaměstnavatel stanoví v pracovním řadu přesná pravidla pro ohlašování pracovních úrazů a seznámí zaměstnance s nimi. Případy, že zaměstnanec oznámí svůj úraz např. až za dva dny a bude tvrdit, že se jedná o úraz pracovní asi nelze v praxi zcela vyloučit, ale každý zaměstnanec má svého vedoucího zaměstnance (mistra, vedoucího čety apod.) a ten by měl mít neustálý přehled o tom, co jeho podřízení skutečně dělají a zda konají činnost, při které může dojít k poškození na zdraví, aby např. dotyčný nemohl tvrdit, že před týdnem přenášel břemena a udělal si kýlu, když nikdo z vedoucích zaměstnanců nebude vědět jaká břemena že přenášel apod. a jeho stanovisko bude také při sepisování záznamu o úrazu rozhodující. Povinnost každého vedoucího zaměstnance zaměstnavatele neustále den za dnem hodinu za hodinu dohlížet na BOZP svých podřízených totiž není podle § 132 zákoníku práce samoúčelná.