V příloze 3 nového nařízení vlády č. 390/2021 Sb. se hovoří o ochranných oblecích proti biologickým činitelům ve zdravotnictví. Jaký další předpis, norma tyto ochranné obleky upravuje? Jde mi o to, aby byly poskytnuty správně v souladu s předpisy. Při ochraně zaměstnanců ošetřujících pacienty s potvrzeným onemocněním covid-19 používáme například ochranný overal Tyvec a ostatní příslušná OOPP. U zaměstnanců operačních sálů zejména operační haleny a kalhoty, pláště a jednorázové operační prádlo. U běžných zdravotnických zaměstnanců přidělujeme tzv. profesní oblečení: šaty, haleny, kalhoty, pláště atd. s certifikátem.
K Vašemu dotazu bych uvedl několik postřehů:
Pracuji ve zdravotnictví jako řidič na převozové sanitní dopravě. Má otázka zní, jak by měly z hlediska bezpečnosti práce co se týká hlavně váhových limitů být řešeny převozy domů u pacientů, kteří jsou nepohybliví a převážíme je v sedě nebo v leže. Zajímá mě, jakou váhu můžeme ve dvou lidech nést do schodů. Stává se, že pacienta, kterého z bytu do sanitky snášeli hasiči ve čtyřech, popřípadě v šesti lidech a po ošetření ho vezeme zpět, jsme například jen dva na to, abychom ho po schodišti dostali nahoru do bytu. Podotýkám, že už samotné křesílko nebo lehátko něco váží. Snažíme se tuto problematiku nějak vyřešit, aby měla na naše zdraví co nejmenší dopad, jen nevíme, co máme požadovat po zaměstnavateli.
Problematika ruční manipulace s břemeny je blíže rozvedena v obecné rovině v ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, kde se výslovně uvádí, že zaměstnavatel je povinen organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci nevykonávali ruční manipulaci s břemeny, která může poškodit zdraví, zejména páteř.
Ruční manipulace s břemeny je pak již konkrétně řešena v ustanovení § 28 až 30 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů. V prvé řadě je však potřeba říci, že ruční manipulace s břemeny je v našich podmínkách velmi podceňována, a to jak ze strany zaměstnavatelů, tak i ze strany zaměstnanců, a že bohužel této situaci nepomáhá ani přístup politické reprezentace, která i přes snahu odborníků v oboru pracovního lékařství a odborů odmítá rozhodnout o rozšíření seznamu nemocí z povolání podle nařízení vlády č. 290/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o onemocnění pátěře z přetěžování těžkou fyzickou prací. Česká republika se pomalu v této věci stává v Evropě ostrůvkem, neboť většina zemí nemoci páteře v současné době již odškodňuje - viz například Německo, Slovensko, Maďarsko, Švédsko, Švýcarsko, Bulharsko, Slovinsko, Belgie, Dánsko, Francie, Itálie, Litva.
Další důležitou věcí, o které je třeba se zmínit, je mylná představa některých osob, že člověk není považován za břemeno. Toto již delší dobu neplatí díky zmíněnému nařízení vlády, které v ustanovení § 28 jasně říká: „Za ruční manipulaci s břemenem se pokládá též zvedání a přenášení živého břemene.“
To tedy jinak znamená, že i zde platí § 29 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., který říká, že přípustný hygienický limit pro hmotnost ručně manipulovaného břemene přenášeného mužem při občasném zvedání a přenášení (zvedání a přenášení břemene nepřesahuje souhrnně 30 minut v průměrné osmihodinové směně) je 50 kg, při častém zvedání a přenášení (přesahuje souhrnně 30 minut v průměrně osmihodinové směně) 30 kg. V případě žen je tento limit při občasném zvedání 20 kg, při častém zvedání 15 kg. Průměrný hygienický limit pro celosměnovou kumulativní hmotnost ručně manipulovaných břemen v průměrně osmihodinové směně mužem je 10 000 kg, ženou 6 500 kg.
Pokud tedy dochází k situaci, že uvedený hygienický limit je překročen, je nutné, aby zaměstnavatel přijal příslušná opatření v podobě nahrazení fyzické zátěže technickým zařízením nebo navýšením počtu osob manipulujících s pacientem včetně dalšího příslušenství. Není-li toto možné, musí zaměstnavatel na základě míry výskytu rizikového faktoru pracovních podmínek provést zařazení práce do kategorie třetí, a tím i změnit lhůtu a zaměření pracovnělékařských prohlídek, a nastavit systém bezpečnostních přestávek podle § 30 odst. 3 nařízení vlády. Celou problematiku nelze podceňovat. Mám vlastní zkušenost, kdy manipulace s pacientem s hmotností nad 100 kg dvěma osobami způsobila vážné poškození zdraví zaměstnance s trvalými následky.
Prosím o radu, jak je to s manipulací s tlakovými lahvemi na zdravotnických pracovištích. Je mi jasné, že 1. připojení na tlakovou stanici školí revizní technik jednou za 3 roky. Kdo školí druhé připojení tlakové lahve na zdravotnický prostředek - manipulaci zdravotnického personálu s tlakovou lahví na pracovišti a obsluhu těchto lahví na zdravotnických pracovištích (zapnutí ventilu, vypnutí ventilu u pacienta)? Školí revizní technik, nebo nadřízený vedoucí zaměstnanec dle místního provozního předpisu? Školení pro běžnou obsluhu tlakových lahví může provádět zaměstnavatel dle vlastního místního provozního bezpečnostního předpisu, ale nejsem si tak jistá, pokud jde o zdravotnický prostředek.
Máte pravdu, v případě zdravotnických prostředků existuje samostatný zákon č. 268/2014 Sb., o zdravotnických prostředcích a o změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Samotná skupina všech zdravotnických prostředků je na rozdíl od léčiv množinou velmi různorodých výrobků. Mezi zdravotnické prostředky se řadí například materiál užívaný při lékařských výkonech (krycí materiál, stříkačky, jehly), poukazové zdravotnické prostředky (inkontinenční pomůcky, prostředky pro stomiky, glukometry, invalidní vozíky, oční čočky, sluchadla), aktivní implantabilní zdravotnické prostředky a další. Proto je tento zákon třídí, definuje a především stanoví podmínky pro zacházení s nimi. Zacházením se zdravotnickým prostředkem se rozumí výroba včetně posouzení shody, uvedení na trh, dovoz, distribuce, uvedení do provozu, výdej, prodej, používání při poskytování zdravotních služeb, servis a odstraňování.
Podle ustanovení § 59 zákona je poskytovatel zdravotních služeb povinen vést dokumentaci používaných zdravotnických prostředků,
a) u kterých musí být prováděna instruktáž,
b) u kterých musí být dle pokynů výrobce prováděna bezpečnostně technická kontrola a
c) které jsou právním předpisem upravujícím oblast metrologie označeny jako pracovní měřidla stanovená.
Náležitosti dokumentace používaných zdravotnických prostředků stanoví prováděcí právní předpis a tím je vyhláška č. 62/2015 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o zdravotnických prostředcích. Žádný z těchto předpisů však nepojednává nic o školení. Podle zákona i podle vyhlášky musí mít každý zdravotnický prostředek návod a podle toho návodu se musí postupovat. Je tedy věcí zaměstnavatele, koho určí, aby provedl instruktáž zdravotnického personálu. Je také třeba rozlišovat, jestli se bude jednat o pravidelné (každoroční) školení nebo o školení například při přijetí do zaměstnání, při přeložení sestry na jiné oddělení apod. Zaměstnavatel musí zajistit všechny povinnosti při používání zdravotnického prostředku, které jsou vyjmenovány v citovaném § 59 zákona a jejichž výčet by byl nad rámec této odpovědi. On si tedy podle vlastních podmínek musí rozhodnout, kdo bude provádět školení a jak často.