Pojem stres se stal v posledních letech jedním z nejužívanějších termínů v našem slovníku v souvislosti jak se stylem života současné společnosti, tak při hodnocení práce a pracovních podmínek, jež vyplývají z technického pokroku. Za pracovní stres se považuje určitá odezva organismu, jejíž vznik je dán působením specifických okolností, podmínek a faktorů pracovní činnosti v rámci pracovního systému. Jsou označovány jako stresory či mikrostresory s ohledem na intezitu působení.

Obvykle se dělí do tří skupin:

1. Stresory související s charakteristickými rysy vykonávaných úkolů či činností: 
monotónní, jednotvárné a stále se opakující pohybové či jiné úkony a operace, snadno nacvičitelné, při nichž je využívána jen část výkonové kapacity člověka, což je typické např. pro jednoduché montážní práce, pro práce pásové a proudové, pro nenáročné administrativní úkony apod. S tím obvykle souvisejí další stresory, jako je časový tlak, vnucené pracovní tempo, směnová a noční práce.
Dále jsou to stresory, kdy dochází naopak k jistému přetížení výkonové kapacity, jako je např. velká proměnlivost úkolů, informační přetížení, velká hmotná či morální odpovědnost za bezpečnost jiných osob a další zátěže neuropsychického charakteru.
2. Stresory vznikající působením faktorů a podmínek, za nichž jsou úkoly a činnosti vykonávány:
fyzikální, chemické a biologické – rizikové stroje, technická zařízení, hluk, vibrace, záření, nevhodné mikroklimatické podmínky (práce v chladu, v horkém prostředí), chemické látky (přímý styk, v ovzduší), rizika infekcí, přenosu nemocí, práce v podzemí, ve výškách, na izolovaných pracovištích, práce s počítačem apod.
3. Stresory sociální:
špatné sociální klíma v pracovním kolektivu, jehož příčinou může být častý výskyt osobních konfliktů, nevyjasněné kompetence jednotlivých členů, nerovnoměrné rozložení pracovních úkolů, nevhodný styl řízení, šikana, sexuální obtěžování, nedostatečná či nespolehlivá komunikace, nebo naopak intenzivní sociální aktivity, chybějící opora mezi členy kolektivu a mezi pracovní skupinou a managementem, jednání s osobami sociálně nepřizpůsobivými, riziko napadení, obavy ze ztráty zaměstnání apod.

Typy stresu

Akutní stres - dochází k němu nejčastěji při závažných dopravních nehodách, při těžkých pracovních úrazech, při průmyslových haváriích a jiných událostech, kdy je ohrožen život. Ve srovnání s chronickým stresem, způsobeným stresory sociálními, fyzikálními či jinými, akutní stres je vyvolán náhlou událostí trvající jen krátkou dobu, někdy jen okamžik. Projevuje se většinou jak v psychice, tak v narušení některých tělesných funkcí v závislosti na závažnosti události, tak na typu osobnosti. Je to např. ztráta paměti, zmatené jednání, ztuhnutí až po vznik šoku, který je provázen sníženým přísunem kyslíku do tkání, zejména do mozku, poruchami krevního oběhu a srdeční činnosti až po ztrátu vědomí.

Chronický stres - stres vzniká působením jednoho či více stresorů, jejichž intenzita může v průběhu delší doby kolísat, případně vyskytovat se v nepravidelných intervalech. Příkladem chronických stresorů jsou narušené mezilidské vztahy na pracovišti (konflikty, nevraživost, závist, šikana atd.) špatná organizace a režim práce (návaly práce, časový tlak, vnucené pracovní tempo, noční směny, nevhodná rotace pracovních směn), práce v hluku, v prašném prostředí, působení chemických škodlivin, riziko infekčních onemocnění, intenzivní sociální aktivity, styk se sociálně nepřizpůsobivými osobami atd. Intenzita působení uvedených stresorů je většinou mírnější než např. u stresu posttraumatického a obvykle kolísá v průběhu delší doby. Nejčastějšími příznaky jsou pocity úzkosti, napětí, podrážděnost, nepřiměřená reakce na běžné situace, únava, vyčerpanost a řada tělesných potíží jako jsou bolesti hlavy, bušení srdce, svalové napětí, závratě, poruchy spánku. Chronický stres také dost často působí nepříznivě na pracovní výkonnost, např. zhoršením kvality, kolísajícím výkonem, rychlým nástupem únavy, zvýšením úrazovosti u rizikových prací, častým únikem do nemoci apod.

Posttraumatický stres též posttraummatická porucha nebo stres následný - je zpožděnou reakcí na stresovou situaci většinou trvající krátkou dobu avšak velmi intenzivní, hrozivého až katastrofického rázu se závažnými důsledky. Objevuje se nejen v souvislosti s přírodními katastrofami, ale i v pracovním životě jako jsou průmyslové havárie (exploze, požáry, únik jedovatých látek do ovzduší apod.), při nichž jsou ohroženy životy a zdraví více zaměstnanců, ale i osob mimo místa jejich bezprostředního vzniku. Posttraumatická porucha se může objevit i u některých osob v souvislosti se závažným pracovním úrazem, se vznikem nemoci z povolání či při velké dopravní nehodě. Posttraumatický stres je provázen pocity úzkosti, deprese, psychického napětí, jejichž intenzita obvykle kolísá a projevuje se v nepravidelných časových úsecích (tzv. reminiscence), dále bývá provázen pocity marnosti, bezvýchodnosti, ztrátou sebedůvěry a obavami z budoucnosti. Osoby, které zažily např. závažnou průmyslovou havárii, při níž byly ohroženy, se často vyhýbají místům či objektům, které připomínají prožité trauma a mnohé se s ním nedokáží vyrovnat ani po delší době.

Anticipační stres - vzniká v souvislosti s dějem, který má teprve nastat. Jde tedy o určitou představu, předjímání a předvídání dějů a událostí zejména se zřetelem na možné důsledky, ohrožující integraci osobnosti jako je ztráta sebedůvěry, autority a role. Anticipační stres je v mimopracovním životě dosti častý, např. před závažnou zkouškou, operací či jinou životně důležitou událostí. V pracovním životě může nastat např. při nástupu do nového zaměstnání, zejména tehdy, kdy se pracovní podmínky a požadavky významně liší od dosavadního zaměstnání (např. ve využívání informační technologie), dále při spouštění a kontrole složitých zařízení po opravách, při zkouškách ověřujících pracovní způsobilost apod. Pro anticipační stres je typické zpočátku mírné emoční napětí, které se s přibližující událostí postupně zvyšuje a bezprostředně před ní může narušit některé stereotypy chování. Pocity nejistoty a úzkosti obvykle brzy odezní a akutní situace je rychle zvládnuta. 

Každý člověk je více či méně vystaven životním událostem a okolnostem, které mohou být označeny jako stresující a nelze předpokládat, že by se jim mohl vždy vyhnout. V podstatě by to člověku nebylo ani prospěšné, protože stres je základní součástí života a jeho určitá míra může mít naopak příznivý účinek na jeho životní a pracovní spokojenost, podněcovat ho k větší výkonnosti, zvyšovat motivaci a posilovat jeho sebevědomí, sebedůvěru a schopnost adaptace.
K narušení zdraví dochází zejména tehdy, jde-li o mimořádně závažnou událost např. v mimopracovním životě smrt životního partnera či jiného člena rodiny, rozvod apod., ale i při dlouhodobém působení stresorů, jako jsou trvale narušené sociální vztahy na pracovišti, dlouhodobá nemoc, obava ze ztráty zaměstnání apod. Stres je provázen řadou fyziologických příznaků. Je to zvýšení svalového napětí, krevního tlaku, tepové frekvence, štěpení zásob energetických zdrojů, zejména cukrů a tuků, nadměrné vylučování hormonů, z nichž nejznámější je adrenalin. Obvykle se též zvýší dechová frekvence, frekvence mozkových vln, vylučování serotoninu.
Serotonin je tkáňový hormon, který ovlivňuje dýchání, stahy hladkého svalstva, umožňuje organismu vytvářet rovnováhu, ovlivňuje i některé psychické stavy a funkce (náladu, pocity bolesti). Dále dochází ke změnám na kůži, objevuje se tzv. husí kůže a zvyšuje se pocení. Při akutním stresu se zvyšuje síla kosterního svalstva, zatím co při stresu chronickém dochází k úbytku svaloviny, k atrofii brzlíku, sleziny a lymfatických žláz, tj. cév, které odvádějí vodu a bílkoviny.

Stres je provázen řadou tělesných potíží, jako jsou bolesti hlavy a zad, poruchy trávení (průjmy, zácpy), pocity svalového napětí, zvýšení krevního tlaku, poruchy spánku, nechutenství a přejídání. V oblasti prožívání, emocinální, se objevuje řada příznaků jako je úzkost, vnitřní neklid, různé typy obav a strachu, kolísání nálad, deprese, pocity bezmocnosti, zvýšená dráždivost a další příznaky, shrnované pod označení neurózy.
V mnohých případech se uvedené příznaky nevyskytují jednotlivě, ale v různých kombinacích. Neurózy jsou většinou reverzibilní onemocnění nervového systému, nejsou organické, tzn., že se nejedná o hrubé poškození příslušných struktur, ale o drobné změny, které mají odraz ve funkčních sférách organismu. Člověk si je většinou uvědomuje a snaží se s nimi bojovat. Neurózy jsou ve většině případů léčitelné.

Syndrom vyhoření, vyhasnutí - charakteristickým rysem syndromu vyhoření je ztráta profesionálního zaujetí, emoční vyčerpání, trvalá nespokojenost, pocity zklamání. Riziko vzniku syndromu vyhoření je zvýšené u profesí, které kladou požadavky na intelektuální činnosti, spojené s častým rozhodováním, jež může mít závažné etické, zdravotní a ekonomické důsledky. Se syndromem vyhoření, vyhasnutí, se můžeme setkat např. u některých lékařů a dalších zdravotních pracovníků, učitelů, právníků, manažerů, podnikatelů atd. Jejich výkonnost se značně zhoršuje, ztrácejí zájem o další vzdělávání, omezují komunikaci se spolupracovníky, nemají zájem o okolí, snaží se jen přežít a nemít žádné problémy. Příznaky jsou jak v oblasti psychické, např. psychická únava, pocity marnosti a bezvýchodnosti, tak tělesné např. poruchy spánku, zažívání, bolesti hlavy apod. Syndrom vyhoření je procesem, který se rozvíjí postupně. Z počátku člověk pociťuje časový tlak, trpí pocity, že nic nestačí, jeho pracovní výkonnost je kolísavá, nesystematická, pak se objevují příznaky neurotických symptomů provázené nutkáním, že musí pořád něco dělat, jeho práce je ale někdy až chaotická. Pro poslední fázi je typický zvrat v postoji k práci provázený pocity vyčerpání, trvalé únavy, zklamání a ztráty životních hodnot.

Chronický únavový syndrom - může vzniknout u osob, které jsou dlouhodobě vystaveny působení závažných stresorů sociálně psychologického typu. Projevuje se řadou příznaků (symptomů), tj. pocity únavy až vyčerpání i po malé fyzické námaze, mírným zvýšením tělesné teploty, náchylností k onemocnění horních cest dýchacích, močových cest, bolestmi hlavy, kloubů a svalů, zvýšeným pocením a poruchami spánku. Dochází při něm k lehčím psychickým poruchám a potížím, jako jsou pocity úzkosti, deprese, podrážděnost, ke zhoršení paměti, soustředěnosti a někdy i poruchám zraku. V podstatě jde o chronické onemocnění, které může trvat měsíce až roky, přičemž intenzita příznaků se mění. Dříve se za příčinu jeho vzniku považovaly některé infekce, poruchy imunitního systému, později příčiny psychické.  Příznaky se u různých osob značně liší, shoda je pouze v tom, že uvedený syndrom je diagnostikován, trvají-li potíže déle než půl roku a došlo k výraznému zhoršení výkonnosti. Syndrom se nejčastěji vyskytuje u osob s určitými osobnostními rysy, jako je úsilí podávat maximální výkon, vysoký smysl po odpovědnost a povinnosti, snaha vyniknout (vysoké ambice), neschopnost účinně odpočívat (tzv. workholici), trvalé nutkání pracovat, potřeba něco organizovat, zařizovat apod. často bez ohledu na zdraví. Tímto syndromem jsou nejčastěji postiženy osoby ve středním věku, muži i ženy. Podle dosavadních studií trpí tímto onemocněním více ženy, přičemž za příčinu se považuje dvojí zátěž – zaměstnání a domácnost (včetně péče o děti). Chronický únavový syndrom se při určitém zjednodušení podobá syndromu vyhoření (výskyt únavy). Žádný z těchto syndromů není zatím u nás klasifikován jako nemoc z povolání. Obrazu chronického syndromu únavy se blíží syndrom manažerský, který se vyskytuje u vedoucích pracovníků a je důsledkem nároků na řídící funkce při omezené schopnosti relaxace a stálého psychického vypětí. Předpoklady, že víceméně každý vedoucí pracovník dříve či později onemocní ischemickou chorobou srdeční či skončí infarktem myokardu, se nepotvrdily. Toto onemocnění se v rozvinutých zemích naopak častěji vyskytuje u osob se základním či středním vzděláním než u vysokoškoláků. Příčiny se především spatřují v malých možnostech seberealizace, profesního postupu, v nedostatečném profesním ohodnocení, v nízké mzdě a v neuspokojení životních hodnot a perspektiv. 

Únava a její příznaky - prvním příznakem narušení rovnováhy mezi vnitřním stavem organismu a dlouhodobým působením stresorů, vyplývajících z činnosti či z faktorů pracovního prostředí jsou pocity označované jako únava. Únava a různé únavové příznaky jsou přirozenou ochranou organismu před přílišným vyčerpáním nebo poškozením. Únava se projevuje např. jako ztráta ochoty dále pracovat, pocitem nasycenosti, podrážděnosti, malátností, špatnou náladou, stísněností apod., se zřetelem na pracovní výkonnost zhoršenou pozorností, kolísáním výkonu a jeho kvality, narušenou pohybovou koordinací a zvýšeným počtem pracovních úrazů. V organismu unaveného člověka dochází k mnoha změnám např. ve složení krve, tkáňových tekutin, zrychluje se tepová frekvence. Při značně únavné práci zejména při vnuceném pracovním rytmu se zrychluje dech a snižuje kožní citlivost, otupuje se vnímání, představivost a paměť. Duševní únava např. v důsledku trvale působících sociálních stresorů má obvykle závažnější důsledky než únava tělesná. Příčina spočívá v tom, že tělesná únava je signalizována dříve, např. bolestí svalů či celého hybného systému, kdežto k psychické únavě dochází spíše plíživým způsobem bez výrazných varovných signálů. Tak může dojít k dočasné ztrátě pracovního potenciálu až po stavy s trvalými důsledky jako je např. chronický únavový syndrom či syndrom vyhoření. U posttraumatického stresu se nemusí únavové příznaky projevit bezprostředně v okamžiku události, nýbrž třeba až za několik dní i po delší době, kdy došlo k psychickému traumatu. Nástup příznaků únavy, jak tělesné tak duševní i jejich intenzita, je závislý na odolnosti, zátěžové toleranci a zejména na motivaci a schopnosti adaptace. Důležitými faktory k předcházení únavy jsou různá režimová opatření, jako jsou přestávky, střídání činností s rozdílnou aktivací jak pohybových tak duševních funkcí.

Prevence vzniku stresoru a stresu

Z povahy stresorů lze odvodit vhodná preventivní opatření, jen mohou být technická, personální a režimová (organizační). Prostředkem k jejich realizaci je zjištění a analýza rizik při práci, která spočívá v identifikaci všech rizikových míst a rizikových činností na každém pracovním místě a pracovišti a na zhodnocení významu či závažnosti rizika (tj. analýza). (Povinnost zaměstnavatele hodnotit rizika je dána zákonem č. 155/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů - Zákoník práce a zákonem č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů.). 

Opatření technická
Příklady: Využití bezpečnostně-technických prostředků (ochranných systémů) na rizikových strojích a zařízeních, izolace a hermetizace zdrojů škodlivin v ovzduší, snížení hlučnosti strojů a technologií protihlukovou izolací, případně vybudování odpočivných kabin. Změny technologií, např. náhrada toxických látek méně toxickými či netoxickými, dálkové řízení rizikových technologických procesů, uplatnění ergonomických požadavků při rekonstrukci pracovních míst a prostorů, zlepšení osvětlení u prací zrakově namáhaných, používání vhodných osobních ochranných prostředků v případech, kdy rizika nelze jiným způsobem odstranit či snížit, využívání mechanizačních prostředků při manipulaci s břemeny atd.

Opatření personální – respektive zaměřená na zdravotní stav zaměstnanců
Příklady: monitorování zdravotního stavu zaměstnanců na rizikových pracovištích, preventivní prohlídky, biologické monitorování, hodnocení pracovní způsobilosti z hlediska kvalifikace, znalostí a dovedností (včetně psychologických vyšetření), výcvik dovedností a postupů při mimořádných a havarijních situacích a jejich pravidelné prověřování, různé formy pracovní rehabilitace atd.

Opatření režimová
Příklady: zkrácení pracovní doby na exponovaných pracovištích, zavedení vhodného systému práce a přestávek v pracovní směně, změny v rotaci (střídání) směn a délky odpočinku mezi směnami, střídání různých typů pracovních úkonů a střídání pracovníků u monotónních činností a při časovém tlaku. 

Do prevence patří dále individuální péče o zaměstnance pomocí tzv. intervenčních programů. Jejich cílem je vyhledávání osob, které pracují v podmínkách, jež jsou stresogenní, a jejich ovlivňování s cílem změnit jejich chování a postoje k pracovnímu i životnímu stylu, tj. ke zvýšení odolnosti proti působení stresu. Intervence může být zaměřena na jednu či více okolností, jež se více či méně podílejí na vzniku určité poruchy duševní rovnováhy v souvislosti s prací a pracovními podmínkami. Je to např. intervence zaměřená na nedostatek pohybu, na snižování tělesné váhy, na rizika vzniku ischemické choroby srdeční, na stravovací režim, kouření, nadměrné užívání léků, toxikomanie apod. Rozhodující úlohu v intervenčních programech mají lékaři pracovně lékařské péče, kteří by měli mít informace o zdravotním stavu zaměstnanců v organizaci, o podmínkách práce a zejména o potenciálních příčinách stresu a povaze stresorů. V tomto ohledu je důležité nejen soustavné monitorování a porovnávání nemocnosti jako je např. vyšší výskyt zdravotních potíží u některých profesních skupin, ale i spolupráce s vedoucími týmů, kteří mohou upozornit na případy jednotlivců, jimž je třeba věnovat odbornou zdravotní pomoc odpovídající intervencí.

Nejen lékař ale i sociální vztahy na pracovišti a rodinné zázemí jsou důležitým činitelem k překonávání stresu. Jde o různé formy tzv. sociální opory. Je to např. psychologické působení některých členů pracovního kolektivu stejného postavení, kteří mají schopnost jednat s lidmi (tzv. sociální inteligenci), dovedou předcházet konfliktům a řešit je, jsou zkušení v mezilidské komunikaci a umějí se vcítit do situace spolupracovníka, tj. pochopit vztahový rámec mezi příčinami a následky traumatizující události. Je to v podstatě forma individuální psychoterapie, při jejímž působení by měla být vyvážena jak argumentace racionální, tak emoční. Taktéž členové rodiny a přátelé mohou být nápomocni v překonávání příznaků stresu, neboť jsou jim známy povahové vlastnosti a temperament, osobnostní přednosti i slabiny člena rodiny či přítele. Mohou proto vhodným způsobem posilovat jeho sebedůvěru, zbavovat ho pocitů úzkosti a nejistoty a dalších příznaků nerovnováhy. Sociální opora je důležitá např. i při nástupu do nového zaměstnání, kdy se mění dosavadní návyky a pracovní dovednosti, kdy součástí práce jsou některé nové okolnosti, např. zvýšená odpovědnost, určitá rizika apod. V prevenci stresu, nepřiměřené pracovní zátěže a v omezení vzniku stresorů mají významnou úlohu zaměstnavatelé, což vyplývá z uvedených legislativních opatření a z vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 432/2003 Sb., o zařazování prací do kategorií, ve znění pozdějších předpisů. Každý zaměstnavatel je podle této vyhlášky povinen hodnotit rizika možného ohrožení zdraví a navrhovat zařazení prací do příslušné kategorie podle rizikovosti práce. Součástí identifikace a hodnocení rizik je zjištění stresorů, vyplývající z typu práce, z ergonomických a bezpečnostních nedostatků pracovních prostředků i působení faktorů prostředí, jenž mohou být příčinou vzniku stresu. Dále ve spolu práci s odborníky závodní preventivní péče je povinností zaměstnavatele sledovat zdravotní stav zaměstnanců s ohledem na jejich tělesné i duševní zdraví. Zaměstnavatel by měl mít přehled o tom, jaké typy pracovních stresorů se vyskytují v jeho organizaci a jaká je na ně odezva zaměstnanců. Měl by též analyzovat příčiny poklesu výkonnosti zaměstnanců, příčiny stížností na špatné pracovní prostředí i příčiny nápadnějšího vzrůstu určitých zdravotních potíží a onemocnění (spolupráce se zdravotnickým zařízením poskytujícím závodní preventivní péči). Mohou to být např. potíže dýchací, oběhové a pohybové. V klinické praxi se např. ukázalo, že příčina některých somatických potíží jako jsou bolesti v páteřních oblastech, bolesti hlavy apod., nemusí být vždy důsledkem nefyziologických pracovních poloh a přetížení pohybového aparátu. Jejich primární příčinou mohou být špatné interpersonální vztahy na pracovišti, psychické přetížení či nevytížení (nuda, přesycenost apod.).

Zaměstnavatel by měl také věnovat pozornost společenské atmosféře na pracovištích své organizace. Výskyt častých sporů, konfliktů, nespokojenosti, včetně zvýšení fluktuace, bývají často reakcí na chyby a nedostatky v organizaci práce, jako je např. špatná kooperace mezi útvary, nedostatečná komunikace, časté změny výrobních programů, nerovnoměrné rozložení pracovních úkolů na jednotlivce apod.

Metody posilování odolnosti proti stresu

Dechová cvičení - nejčastěji používanou protistresovou technikou. Jejich předností je, že nevyžadují odborný dohled, a že dýchání jako jedna z nejdůležitějších životních funkcí účinně ovlivňuje další vegetativní pochody i psychiku. Dechová cvičení jsou odvozena ze tří typů dýchání: zvětšení objemu hrudníku shora (krátké a rychlé nadechnutí), hrudní (rychlé, ne však příliš hluboké dýchání) a břišní (pomalé a hluboké dýchání). Provádí se v pohodlné a uvolněné poloze vsedu a vleže. Po celou dobu cvičení je nutná maximální koncentrace na dýchání a zabránění vlivu vnějších podnětů. K hlavní relaxaci dochází během zadržení dechu a následném vydechování. 

Autogenní trénink (podle J. H. Schultze) - značně rozšířenou metodou. Jde o kombinaci dvou složek: relaxace navozující duševní klid a koncentrace na určité slovní podněty. Provádí se také vsedě či vleže v pohodlné poloze se zavřenýma očima. Cvičící si přitom opakují povely specifické pro jednotlivé stavy. Klíčová slova jako např. těžký, teplý, klidný mohou navodit uvolnění. Jde o jistou autosugesci a vzájemné působení psychických a tělesných složek organismu. Cvičení probíhá v šesti následných fázích navození určitého pocitu či prožitku: pocity tíže, tepla, pravidelný rytmus srdce, klidné dýchání, regulace břišních orgánů a cvičení v oblasti hlavy.

Aerobní cvičení - různá tělesná cvičení a pohybové aktivity, zaměřené na zvýšený příjem kyslíku a tím příznivé ovlivnění fyziologických procesů v organismu, včetně spalování tuků. Patří k nim běh, plavání, jízda na kole, jogging, a další sporty. Aerobní výkon, tj. množství kyslíku za časovou jednotku, je závislý na schopnosti rychle vdechovat a vydechovat velké množství vzduchu, na schopnosti posílit funkci srdce (zvýšení průtoku) a na schopnosti cévního systému efektivně dodat kyslík do všech orgánů těla. Cvičení musí být systematické a dlouhodobé s postupným zvyšováním tělesné zátěže. Jeho výhodou je individuální plnění programu s ohledem na tělesnou zdatnost a věk a možnost testovat dosažené výsledky a jejich orovnávání s kondičními tabulkami. Kritériem hodnocení zdatnosti je např. délka chůze, vzdálenost jízdy na kole, doba jejich trvaní atd. Bodovací systém aerobních cvičení umožňuje hodnotit postupné zlepšení tělesné zdatnosti, jež je nepochybně předpokladem pro zvýšení odolnosti proti stresu.

Jóga - technikou, jejímž cílem je dosažení dokonalosti ovládnutím tělesných a duševních složek lidského organismu. Z různých variant jógy je nejčastěji praktikována hathajóga, jejíž podstatnou částí jsou převážně statická tělesná cvičení v jednotlivých polohách těla, tzv. asány a dýchací techniky. Počáteční fáze cvičení jógy by měly být prováděny pod odborným vedením, neboť některé pozice mohou způsobit nepřiměřené zatížení či poranění, pokud nejsou správně vykonávány.

Meditace - metodou spočívající v rozjímání a intenzivním pohroužení do vlastního nitra. Podmínkou je odpoutání se od okolí a maximální soustředění. Důležité jsou vnější  podmínky, tj. tiché prostředí. Soustředění je usnadněno např. monotónními zvuky v určitém rytmu, jako je tikání hodin nebo pomalý zvuk metronomu a při pohodlné poloze vsedě. Často se používá opakování nějakého slova nebo slabiky (tzv. mantra). V původní sanskrtské meditaci to byla posvátná slabika ÓM, jež se používá dosud. Jinou možností je upnout pohled na nějaký nehybný předmět. Doporučuje se zpočátku meditovat asi 5 minut dvakrát denně. Později dobu prodlužovat až na 20 minut při každém cvičení. Bylo prokázáno, že pravidelná meditace je dobrým terapeutickým prostředkem pro snížení stresu a obtíží jak tělesných tak psychických. 

Mimo uvedené metody a techniky, jenž jsou jen stručně popsány, existuje řada dalších. Např. Progresivní relaxace podle E. Jacobsona vychází z předpokladu, že každému emočnímu stavu odpovídá přesně určené svalové napětí, jehož snížení vyvolá duševní uvolnění. Dále je to Progresivní svalová relaxace, tj. postupné napínání a uvolňování hlavních svalových skupin, Racionální sebeanalýza a Emotivní terapie, Biologická zpětná vazba a další. (Knižní trh nabízí různé populární i odborné publikace, v nichž je možno získat potřebné informace a nalézt návody, jak relaxovat a odolávat stresu.).

Několik rad jak se chránit před vznikem pracovního stresu

Nároky a požadavky práce

• Vykonáváte-li práce psychicky náročné, sestavte si pracovní rozvrh či seznam úkolů, jež máte splnit.
• Úkoly, které považujete za nejdůležitější, zařaďte na začátek pracovního rozvrhu.
• Vyžadujte, aby instrukce, příkazy a pokyny k provedení úkolu byly vždy jednoznačné a zcela jasné.
  Vyžaduje-li plnění úkolu úzkou spolupráci více osob, musí být předem určeno, kdo bude za co odpovídat.
• Nesnažte se udělat všechno sám. Pokud je to možné, předávejte část své práce spolupracovníkům.
• Jsou-li vaše úkoly termínovány, projednejte s vedoucím časový plán.
• Obtížné (časově náročné) úkoly si rozdělte do několika částí a střídejte různé typy činností.
• Snažte se úkoly neodkládat.
• Problémy, které se v průběhu práce vyskytnou, berte jako výzvu k jejich zvládnutí a k uplatnění svých schopností.
• Jestliže máte pocity, že vaše práce v důsledku velké odpovědnosti či z jiných příčin je pro vás výrazně stresující, neváhejte to řešit. Např. porada s vedoucím, návštěva u lékaře, převedení na jinou práci apod.
• Vykonáváte-li práci fyzicky náročnou, při níž si můžete sami zvolit pracovní tempo, rozložte úkoly rovnoměrně na celou směnu.
• Při činnostech s vnuceným rytmem stroje, pohybem dopravníku apod. může vaši pracovní zátěž snížit zavedení krátkodobých přestávek, možnost střídání typů pohybových úkonů a střídání alespoň dvou pracovních míst.
• Vyžaduje-li vaše práce přesnou koordinaci zraku a pohybů, je výhodné takové uspořádání pracovního místa, kdy zdroje zrakových informací jsou dobře viditelné ze základní pracovní polohy a zásobníky dílců, součástek apod. jsou v dosahových oblastech.

Pracovní prostředí a podmínky

• Vyžadujte, aby na vašem pracovním místě a pracovišti byla bezpečnost a ochrana zdraví zajištěna příslušnými technickými opatřeními.
• Pokud se na vašem pracovišti vyskytují nějaké škodliviny, např. hluk, prach, chemické látky apod. a soudíte, že ohrožují vaše zdraví, vyžadujte zhodnocení rizika a příslušnou nápravu.
• Pracujete-li na rizikových pracovištích, podrobte se pravidelným preventivním prohlídkám.
• Vyžadujte, aby uspořádání a vybavení vašeho pracovního místa odpovídalo nárokům práce (např. s ohledem na tělesnou námahu, na vykonávané pohyby, na zrakovou náročnost apod.).
• Pokud pracujete převážně vsedě, používejte takové sedadlo, jenž umožňuje přizpůsobení vaší tělesné výšce, výšce pracovní roviny a dosahovým oblastem.
• Pokud je na vašem pracovišti výrazně zvýšená hlučnost (přesahuje hygienické limity), je žádoucí střídání pracovníků, protihluková izolace případně zřízení odpočivných kabinek.
• Vyžadujte, aby při manipulaci s těžkými břemeny byla pracoviště vybavena vhodnými mechanickými prostředky.
• Ergonomické požadavky na pracoviště se zobrazovací jednotkou jsou všeobecně známy. Usilujte o to, aby i ve vašem případě byly aplikovány. Některé úpravy např. seřízení sedadla, umístění monitoru a další si můžete provést sami. 
• Jestliže se u vás při trvalé práci s počítačem objeví příznaky přetížení zraku, bolesti v zápěstí, ruky, zad atd., neváhejte navštívit odborného lékaře.
• Uvedeným příznakům můžete do jisté míry zabránit, jestliže si po dvou hodinách uděláte krátkou přestávku, opustíte pracovní místo a provedete několik nápravných cviků. Doba práce u zobrazovací jednotky včetně krátkých přestávek by neměla být celkově delší než 5-6 hodin za pracovní směnu.
• Pracujete-li v nepřetržitém provozu a objevují se u vás jisté nepříznivé důsledky jako jsou poruchy spánku, zažívací potíže, pocity trvalé únavy apod., podrobte se lékařskému vyšetření, případně požádejte o změnu pracovního režimu či přeřazení na jinou práci.
• Pokud možno, nepracujte trvale na nočních směnách, není-li váš zdravotní stav zcela v pořádku, což se týká např. nemocí oběhového a zažívacího systému, onemocnění jater, pankreatu, diabetu a dalších.

Sociální vztahy

• Při případném konfliktu se snažte bez emocí vysvětlit klidně a věcně své stanovisko, neironizujte názory protivníka, hledejte trvale způsoby řešení konfliktu přijatelné pro obě strany.
• Při závažnějších konfliktech je dobré, aby se jejich vyřešení zúčastnila třetí nestranná osoba.
• Snažte se, pokud to jde, zabránit rozpadu soudržnosti pracovní skupiny – tj. vzniku klik, preferování některých členů apod.
• V komunikaci se spolupracovníky se snažte vždy stručně vyjádřit podstatu sdělení, aby nevznikala nedorozumění a ověřte si, zda byla správně přijata.
• Při jednání a zacházení s osobami, z jejichž strany existuje nebezpečí napadení, vyžadujte, aby byl přítomen alespoň jeden další pracovník.
• Zajímejte se o mimopracovní problémy svých spolupracovníků, které mohou nepříznivě ovlivnit jejich výkonnost a spokojenost.
• Pomáhejte méně zkušeným spolupracovníkům, povzbuzujte je, buďte k nim asertivní a mějte vždy na paměti, že sociální opora přispívá ke snížení stresu.

Pracovní stres a zdraví. Paha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v.v.i., 2016. 20 s. ISBN 978-80-87676-23-3. Dsstupné z WWW: http://www.vubp.cz/images/soubory/produkty/publikace-ke-stazeni/pracovni-stres-a-zdravi.pdf.